Hlavní obsah

RECENZE: Film Pardon, nezastihli jsme vás je o systému, který ničí soudržnou rodinu

Třiaosmdesátiletý veterán britského filmu, režisér Ken Loach, ani s věkem neztrácí nic ze schopnosti natočit film se sociální tematikou tak, aby zaujal diváky, kteří ještě čekají od filmu víc než lehkou zábavu. Také ve své novince Pardon, nezastihli jsme vás se zabývá aktuálním stavem života obyčejných lidí (nejen) ve Velké Británii.

RECENZE: Film Pardon, nezastihli jsme vás je o systému, který ničí soudržnou rodinu

Loach, jenž se prosadil už svým druhým filmem pro kina Kes, který vyhrál v roce 1969 karlovarský Křišťálový glóbus, dnes patří ke stálicím festivalu v Cannes. Uvedl tam šestnáct filmů a vedle jiných cen má i dvě vítězné Zlaté palmy za Zvedá se vítr a Já, Daniel Blake, v němž v roce 2016 poukázal na osud jednotlivce ve spárech byrokracie.

Tentokrát to se svým dlouholetým scenáristou Paulem Lavertym vzal ze druhé strany. Film Pardon, nezastihli jsme vás až dokumentaristicky přesně ukazuje, jak současný systém ničí i soudržnou rodinu, v níž se všichni mají rádi.

Ricky, manžel a otec dvou dětí, přišel za krize v roce 2008 o práci a pak se deset let protloukal různými zaměstnáními. Konečně svitla naděje na lepší budoucnost včetně splacení dluhů. Ricky přijal práci jako dopravce u velké firmy a těší se, že bude vydělávat na sebe. Co na tom, že museli prodat auto, jímž manželka Abby, ošetřovatelka potřebných, objížděla své klienty. Hlavně že je na dodávku, s níž Ricky pořádně vydělá.

Jenže záhy přijde ke slovu realita. Samostatnost znamená především bič nad všemi, kteří bez nároku na nemocenskou či dovolenou pracují běžně čtrnáct hodin denně, protože plat není hodinová mzda, ale odvíjí se od počtu doručených zásilek. Ricky za práci vzít umí, jenže za cenu, že doma ho skoro nevidí. A nakonec ani jeho dřina nestačí.

Laverty s Loachem přinášejí obraz rodiny, která strádá, přestože otec i matka velmi tvrdě pracují. A to je pohříchu jiný obraz než sociální realita nedávné minulosti, kdy sama zaměstnanost byla zárukou slušného živobytí.

„Chtěla bych jen, aby všechno bylo jako dřív,“ pláče jedenáctiletá dcerka, vystresovaná z rodičovských hádek, jež vyvolává bezmocnost. A totéž říká i pubertální syn, který nevěří v budoucnost své generace a vedle běžných projevů věku se propadá do beznaděje, v níž ani vzdělání není zárukou dobré, odpovídající práce.

Loach a Laverty dokážou vzbudit v divácích emoce hned v prvních minutách filmu. Jakkoliv jsou tedy jejich témata na pohled těžká, vztah k hrdinům je to, co u nich diváky drží, proč jim fandí i se o ně strachují.

Laverty skvěle ovládá umění zkratky pro sdělení podstatného, Loach má tradičně mimo jiné výbornou ruku při obsazování rolí neokoukanými tvářemi nebo neherci. Kris Hitchen, pro něhož je hlavní role Rickyho teprve třetí hereckou zkušeností, neherečka Debbie Honeywoodová v roli Abby, debutant Ross Brewster jako drsný šéf i oba představitelé dětských rolí jsou přirození a uvěřitelní. Kdo se nezalekne nálepky sociální film, nebude návštěvy kina litovat.

Pardon, nezastihli jsme vás
Velká Británie, Francie, Belgie 2019, 100 min. Režie: Ken Loach, hrají: Kris Hitchen, Debbie Honeywoodová, Rhys Stone a další

Hodnocení 80 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků