Hlavní obsah

Zuzana Homolová jde od balad k radosti

Právo, Ilja Kučera ml.

„Je to severošarišské nářečí ovlivněně rusínštinou, kterou tam lidé v okolí hovoří,“ říká slovenská písničkářka Zuzana Homolová na vrub nezvykle znějícího názvu svého nového studiového alba Ňet vekšeho rozkošu.

Foto: archív Z. Homolové

Zuzana Homolová se členy své doprovodné kapely. Vlevo od ní Miloš Železňák, vpravo Samo Smetana.

Článek

Nedávno vydaná deska vychází opět především ze slovenské lidové poezie a lidových písniček, které Homolová svým velmi osobitým a přitažlivým způsobem přetváří.

„Vůbec nejsem odborník na lidovou hudbu a poezii v pravém slova smyslu,“ namítá. „Odborníci jsou lidé v nejrůznějších vědeckých institucích a ústavech. Já jsem spíš takový konzument. Přehrabuji se v knihách a vytahuji si hotové, posbírané, zapsané a zaznamenané písničky, které shromáždili jiní lidé. Písničky na nové desce nejsou přímo balady, které v minulosti převažovaly. Jsou to spíše písně příběhové, laděné víc optimisticky. Nehovoří o lidských ztrátách na životech, ale jsou to naopak veselejší příběhy, ve kterých se velmi často rodí děti.“

K baladickým příběhům ji původně přivedla angloamerická folková vlna konce šedesátých let, kterou poznala na studiích ve Francii. Její interpreti velmi často vycházeli z národního folklóru, obvykle velmi bohatého na temné, mnohdy až krvavé příběhy.

Obdobně velký potenciál Homolová objevila studiem slovenského folklóru a lidové poezie. Pro svou zálibu v baladách si pak dokonce od hudebních přátel svého času vysloužila přezdívku „Krvavá Zuzana“.

„Ano, je to tak, ale poslední deskou jsem to vyvrátila,“ přiznává. Ke spolupráci na předcházejících albech si zpravidla zvala jako hosty nejrůznější muzikantské osobnosti, velmi často z české folkové scény – písničkáře Vladimíra Mertu, Vlastu Redla nebo houslistu Jana Hrubého. Ňet vekšeho rozkošu je první deska, kterou netočila s hostujícími hráči, ale s vlastní stabilní kapelou.

„Zhruba před šesti lety, když jsme se snažili hrát repertoár z předcházejícího CD Tvojej duši zahynúť nedám, na němž hrají různí excelentní slovenští muzikanti, jsme s mým stálým spolupracovníkem, houslistou Samo Smetanou, přizvali do party kytaristu Miloše Železňáka. Vznikla tak Trojka Zuzany Homolové a my se stali soběstačnými. Miloš je skutečně velmi elastický hráč. Bluesový, jazzový a současně multiinstrumentalista, který se obklopuje nejrůznějšími exotickými nástroji a učí se na ně hrát. A my je pak můžeme využívat pro co největší pestrost a barvitost svých koncertů,“ říká Homolová.

Písničky z nové desky jsou tak stejně příjemným a mnohovrstevným zážitkem na albu i na pódiu.

Reklama

Výběr článků

Načítám