Hlavní obsah
Viktorie Horáková tvrdí, že ji muzika činí šťastnou a dává jí duševní klid. Foto: archív umělkyně

Zpěvačka Viktorie Horáková: Piano chápu jako svůj druhý hlas

Zpěvačka, skladatelka, textařka a pianistka Viktorie Horáková vydala nedávno své třetí album 7 dní. Je kompilací složenou ze skladeb z jejích dvou předtím vydaných desek Naučit se milovat (2015) a Tam (2017) plus jedné zatím nezveřejněné písně Pan Robinson.

Viktorie Horáková tvrdí, že ji muzika činí šťastnou a dává jí duševní klid. Foto: archív umělkyně
Zpěvačka Viktorie Horáková: Piano chápu jako svůj druhý hlas

Písničky byly znovu natočeny a upraveny živými nástroji v produkci Dana Šustra, zpěváka a kytaristy kapely Tichá dohoda. Křest alba proběhne 4. dubna v Jazz klubu U Staré paní v Praze. Do prázdnin by měl vyjít klip ke skladbě Hledám.

Jaká byla vaše cesta k hudbě?

Původně jsem chtěla být tanečnice. Hlásila jsem se na konzervatoř Duncan Centre, která vyučuje progresivní tanec, ale bohužel jsem se na ni nedostala. A tak jsem šla na gymnázium.

Můj první kontakt s hudbou proběhl v době, kdy jsem začala chodit na hodiny výuky hry na housle. Z nich mě ale vyrazili pro nepozornost. Chodila jsem také do sboru Bambini di Praga, ale bylo v něm mnoho dětí a mně se nepodařilo dostat mezi ty, které jezdí na zájezdy a účinkují na koncertech.

Ve dvanácti letech jsem začala chodit do jiného sboru, kam mě přihlásili rodiče, a velmi se mi v něm líbilo. Byla to pro mě skvělá pěvecká škola, naučila jsem se dost z teorie a třeba i zpívat z not. Docházela jsem tam do svých sedmnácti let.

Kdy jste začala skládat své písničky?

To přišlo později, někdy ve dvaadvaceti. Měla jsem doma pianino a hrála si na ně hlavně skladby od písničkářek, a to především kvůli textům.

Jednou mi táta, který má skvělý vztah k hudbě, řekl, abych mu něco předvedla. Zahrála jsem skladbu od Alanis Morissette, on se rozbrečel a nakonec mi řekl, abych zkusila něco složit. No a já to začala zkoušet.

Foto: archív umělkyně

Jaká byla vaše první skladba?

Vzpomínám si na ni docela přesně. Její text byl o vztahu k nějakému klukovi, bylo to trochu naivní, ale emoce v ní byly upřímné. Když dnes své staré písně poslouchám, je mi jasné, že jsou dost naivní a můj současný projev je jiný, nicméně síla sdělení v nich je, ať už jde o radost, nebo smutek. Brzy poté, co vznikla ta první, jsem ostatně měla možnost své písničky natáčet a prezentovat na koncertech.

Skládáte písničky u piana?

Ano, piano chápu jako svůj druhý hlas. Přitom jsem se na ně nikdy neučila, vždycky jsem hrála pocitově a mechanicky. Dneska už vím, kam sáhnout, aby tóny zněly tak, jak potřebuju, ale školená klavíristka nejsem. Zvuk klavíru ovšem miluju. Svou jemností mi přijde mnohem zajímavější než zvuk kytary.

Nedávno jsem se rozhodla, že bych někdy chtěla zkusit napsat a hrát složitější věci. Zajímá mě třeba jazz. A tak jsem si sehnala učitele hry na klavír a budu poctivě studovat.

Dnes vystupujete jako sólistka. Měla jste někdy kapelu?

Hned poté, co jsem si začala psát písničky, jsem kapelu měla, a potom i další. Jenomže v muzice platí dvojnásob to, že čím víc je u sebe lidí, tím víc to nese problémů. Přišly neshody a já se schovávala za diplomacii, namísto abych si prosadila svou. Také mi chybělo sebevědomí.

Došla jsem nakonec k tomu, že budu vystupovat pouze s melodickým a rytmickým nástrojem. Momentálně koncertuju s bubeníkem a zbytek nástrojů pouštíme z podkladů.

Jak se měnil obsah vašich skladeb s probíhajícím časem?

Měnil se zásadně. Na začátku jsem psala hlavně o vztazích. Tohle téma je samozřejmě živé neustále, doteď z mých písniček nezmizelo, nicméně nahlížím už na ně s větším nadhledem.

V poslední době také přemýšlím nad jinými věcmi, a i to se v textech odráží. Je v tom větší vztah k přírodě, stavu planety a podobně. Prostřednictvím svých písniček vlastně hledám životní styl, který přijmu za svůj.

Našla jste ho?

Blížím se k němu. Zápolím ale s tím, že čím víc toho o světě vím, tím větší mám pocit, že nevím vůbec nic. V některých věcech si připadám šťastná a vyrovnaná, ale těžko říct, co bude za rok. Přesto si myslím, že jsem na dobré cestě.

Jakou roli hraje na vaší životní pouti hudba?

Velice zásadní, protože muzika je to, co mě naplňuje. Činí mě šťastnou a dává mi duševní klid. Prošla jsem si i obdobím, kdy jsem chtěla být slavná. Teď už ale vím, že to není důležité. Chtěla bych svou hudbou inspirovat lidi, chtěla bych jim předávat emoce, ale nechám na nich, jak s tím naloží.

Foto: archív umělkyně

Máte v repertoáru písničku, s níž si myslíte, že se vám to podařilo?

Myslím si, že co do sdělení jsem se nejdále dostala v písni Města. Když to řeknu velmi jednoduše, je o tom, že je krásné jenom být. Je to trochu klišé, ale souvisí to i s mou životní a uměleckou cestou.

Vaše první texty byly anglické, nyní už píšete v češtině. Kdy se to změnilo?

Asi před šesti lety. Zpočátku pro mě bylo nejjednodušší napsat příběh či sdělení v angličtině. Postupně jsem ale začala toužit i po poetice a došla jsem k závěru, že k tomu je mnohem lepší čeština. Disponuje totiž obrovskou škálou slov, díky které lze přesně vyjádřit prakticky cokoli. Navíc mě baví v ní texty psát.

Na vašem třetím albu jsou především upravené verze starších skladeb. Podle čeho jste je ze svých předešlých dvou počinů vybírala?

S producentem Danem Šustrem, který si mě našel a nabídl mi spolupráci, jsme vybrali písně tak, aby byla deska jako celek barevná a různorodá. Aranže původních skladeb zůstaly, nahrály se ale živé bicí a doplnily další věci. Cílem je seznámit s mou tvorbou více lidí. Přidali jsme ještě do té doby nezveřejněnou písničku Pan Robinson, která prozrazuje, kam se jako autorka a zpěvačka v hudbě ubírám.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků