Hlavní obsah
Zpěvačka Petra Janů. Foto: Petr Horník, Právo

Zpěvačka Petra Janů: Není důležité, co máte v rodném listě

Před několika týdny vyšel komplet Petra & Petřina. Jsou na něm první čtyři alba Petry Janů, pro které napsal hudbu již zesnulý kytarista Ota Petřina. Debut Motorest vyšel v roce 1978, Exploduj o dva roky později, Já & my v roce 1981 a Ročník 50 v roce 1984. Alba jsou doplněna bonusy, biografickým textem a fotografiemi z archivu Alana Pajera, který stál za všemi původními obaly.

Zpěvačka Petra Janů. Foto: Petr Horník, Právo
Zpěvačka Petra Janů: Není důležité, co máte v rodném listě

Jak za vámi láska k rockové hudbě přišla?

Byla mi implantována. Žila jsem v Sekerkových Loučkách a tam se člověk k rockové muzice moc nedostal. V té době už byli na scéně Kahovec, Mišík, Blue Effect a další, ale já o jejich tvorbě mnoho nevěděla, jen se mi tu a tam dostal do ruky nějaký hudební časopis, který o nich psal.

Když jsem pak přijela do Prahy, žila jsem s Michalem Zelenkou a začal jsem ho otravovat s tím, že bych byla ráda, aby o mně lidi víc věděli, znali mé písničky a poznávali mě na ulici. Jednou potkal Otu Petřinu a řekl mu, že má doma babu, která by chtěla sólově zpívat. Ota mu na to řekl, že s textařem Zdeňkem Rytířem zrovna vymysleli projekt pro rockovou zpěvačku, protože věděli, že někdo takový na tehdejší československé scéně chybí. Měli pravdu, v popu vládly Hanka Zagorová, Helena Vondráčková, Eva Pilarová a Naďa Urbánková, ale výrazná rocková vokalistka tu nebyla.

Ota Petřina a Petra Janů na snímku ze sedmdesátých let.

Foto: Supraphon – Alan Pajer

Ota mi pak přinesl štos vinylových desek od Nazareth, Deep Purple, Led Zeppelin a dalších a já se při jejich poslechu začala konečně orientovat v tom, co rocková muzika je.

Našla jste si nějaké idoly?

Rocková hudba pro mě byla fascinující se vším všudy. Byla v ní mnohem silnější energie než v učesaném popu, který se u nás tehdy v médiích hrál. Zamilovala jsem se nejvíc do Suzi Quatro, baby, která se obhájila v pánském rockovém světě. Naposlouchávala jsem si ji ze všech nejvíc a byla jsem i na jejím koncertě v roce 1979 ve sportovní hale na Výstavišti v Praze. Vůbec nechápu, jak se k nám v tehdejší době dostala, vždyť sem jezdili jenom staří francouzští zpěváci. Měla jsem dokonce to štěstí, že jsem její koncert komentovala v televizi.

Jak potom vaše spolupráce s Petřinou a Rytířem pokračovala?

Zatímco oni naprosto přesně věděli, co chtějí, já byla jelito, které nevědělo vůbec nic. Byla jsem tedy naprosto tvárná a přístupná jakékoli špatnosti.

Složili písničku, já ji zazpívala, jim se to líbilo, a tak jsme pokračovali dál. V té době to opravdu zapadlo přesně do mezery, která na našem hudebním trhu byla. Okamžitě se to chytilo, mládež to zbožňovala a rodiče to nesnášeli. Nebylo nic mezi tím, což byl správný zásah.

Vrátila jste někdy Petřinovi a Rytířovi písničku s tím, že se vám nelíbí nebo špatně zpívá?

Znal jste Otu Petřinu? Kdybyste ho znal, věděl byste, že se mu nedalo vrátit nic. Stál si za každou notou, kterou vymyslel. A Zdeněk byl zase ješita, který si také nenechal do ničeho sáhnout a na každém slově doslova ležel. Když jsem chtěla v textu něco změnit, byly to velké souboje argumentů. Nakonec se mi to občas povedlo, Zdeněk někdy ustoupil. Ale Ota nikdy. Také jsme mu říkali Svéhlavička.

Byli to podle vás ve svém oboru géniové?

Ano, byli jedineční a výjimeční. Ota i kvůli tomu ležel soudruhům z komunistické strany dost v žaludku. Však také nevypadal jako socialistický člověk podle jejich představ. Vzpomínám si, že když byl mně a Michalovi Zelenkovi za svědka na svatbě, oddávající nás v podstatě vůbec neviděl, protože celou dobu zíral na něj. Nevěřil tomu, že někdo s takovou vizáží mohl přijít do jeho solidní obřadní síně.

On ale neustupoval ani v tomhle, že?

Neustupoval. V roce 1976 jsem vystupovala na festivalu Bratislavská lyra. Nebyla jsem ještě moc známá a takovým zpěvákům byly písničky na soutěži přidělovány. Dostala jsem takovou divnou od nějakého brněnského skladatele. Byla ve středním tempu, ne moc zajímavá, prostě průměrná festivalová píseň. Poprosila jsem tedy Otu, aby s ní něco udělal, a on tak učinil. Ve finále ta píseň dostala cenu za aranžmá a interpretaci.

Ota měl při mém vystoupení hrát v doprovodném orchestru na kytaru, protože ji samozřejmě proložil kytarovými riffy. Dodnes vidím okamžik, jak kráčí chodbou haly na Pasienkách v Bratislavě, kde se festival konal, a má v každé ruce kytaru. Vtom ho zastavil člověk v tesilovém obleku a řekl mu, že ho vítá. Ota položil kytary s tím, že si poslechne, co od něho chce, a ten člověk řekl, že je generální zkouška a budou ji už zabírat kamery, takže mu maskéři sepnou vlasy a trochu ho upraví. Ota se sehnul, popadl kytary, otočil se a odkráčel pryč. S orchestrem kvůli tomu nevystoupil.

Petra Janů v pražské Lucerně.

Foto: ČTK

Petřina a Rytíř pro vás napsali písně na první dvě alba Motorest a Exploduj. Před tím třetím se ale rozešli. Proč?

Nebyl to rozchod. Dostat ze Zdeňka text byl někdy heroický výkon. Několikrát se mi stalo, že jsem byla ve studiu za mikrofonem, ale text jsem ještě neměla. Postupem času jsme už neměli nervy na to pořád ho kvůli tomu honit, a tak jsme začali spolupracovat i s Pavlem Vrbou, Pavlem Koptou a dalšími. A bylo to dobře, protože to byli také géniové.

Které ze svých prvních čtyř rockových alb máte nejraději?

Asi Já & my, protože je takové dospělé. Ročník 50 je zase generační zpověď.

Kdo byl narozen v roce 1950?

Nikdo. Byla jsem z toho už tenkrát trochu otrávená, protože jsem narozená v roce 1952 a dva roky jsou pro ženu velmi důležité… Ale chápu, že v textech písniček z toho alba šlo spíš o názor lidí narozených kolem roku 1950.

Zůstala jste i po svých prvních čtyřech albech rockovou zpěvačkou?

Vždycky jsem jí byla, vždycky jsem na koncertech rockové písně zpívala. Je ale pravda, že když mě doprovázela skupina Golem, rock s ní moc hrát nešel. Fotograf Alan Pajer ale říká, že život se odehrává v kruzích, a já se letos zase vrátila k rockové muzice a vydala jsem rockové album. Musím říct, že mě to velmi uspokojuje a baví, těším se na každý koncert. A jsem ráda, že to mé publikum přijalo se vším všudy.

Víte, vždycky říkám, že není důležité, co máte napsané v rodném listě. Důležité je, jak se cítíte uvnitř, co všechno jste ochoten dát a co z vás jde ven. Funguje to, zaplaťpánbůh.

Objevila se podle vás na české scéně v poslední době nějaká dobrá rocková zpěvačka?

Ze začátku jsem sledovala SuperStar. Anetě Langerové jsem v jejím prvním ročníku dokonce posílala hlasy, protože se mi líbil její projev. Postupem času od rockové hudby sice trochu ustoupila, ale líbí se mi, jak si vyšlapala cestičku sama a nenechala se šílenci v šoubyznysu zmasírovat podle jejich představ.

Líbí se mi také rockový výraz Sabiny Křovákové, která si sama písničky píše.

Co vás čeká v nadcházejícím roce?

Budu hlavně koncertovat a doufám, že se konečně dostanu na nějaký letní festival, protože si myslím, že si to s kapelou zasloužíme a že tam patříme.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků