Hlavní obsah
Jitka Zelenková udržuje světové hity v povědomí. Foto: Barbora Hrdá

Zpěvačka Jitka Zelenková: Pořád musím někomu něco dokazovat

Zpěvačka Jitka Zelenková se na hudební scéně pohybuje již padesát let. Oslavu výročí spojila s vydáním nového alba Intimity, které vychází 5. října. Skladby na ně si vybrala z pop-jazzových amerických standardů, francouzských šansonů, filmových melodií a bossa novy. Doplnila je původními písněmi českých autorů.

Jitka Zelenková udržuje světové hity v povědomí. Foto: Barbora Hrdá
Zpěvačka Jitka Zelenková: Pořád musím někomu něco dokazovat

Na nahrávkách se podíleli pianista Lev Rybalkin, kytarista Ivan Korený, saxofonista Tomáš Křemenák, kontrabasista František Raba, perkusionista Camilo Callero, bubeník Martin Linhart či smyčcový Unique Quartet.

Zelenková chystá na 14. listopad speciální koncert v kulturním prostoru La Fabrika v Praze. Představí na něm písně z nového alba a oslaví padesát let na scéně.

Proč jste se rozhodla desku postavit především na zahraničních standardech?

Přicházelo to zcela přirozeně. Během své padesátileté kariéry jsem často zpívala převzaté písničky s českými texty. Šlo většinou o americké, které jsem na deskách a koncertech doplňovala původními písničkami. Navíc standardy zpívám ráda, a jak běží čas, dokonce stále s větším nadšením. Na koncertech je prezentuju buď v komorním podání, nebo s big bandem.

Průběžně zpívám také pop, i když jsem nikdy hudbu moc nedělila podle žánrů. Vždy jsem brala hlavně ohled na to, jaké skladby se mi líbí. Je to můj způsob práce, který jsem v posledních letech podporovala tím, že jsem si vybírala do repertoáru další písničky.

Když jsem byla přesvědčena, že jsem si našla ty, které chci natočit na desku, a mám k nim i původní texty, začala jsem nahrávat. V několika případech jsem nepochodila u majitelů práv s autorizací českých textů, protože chci zpívat v češtině. Měla jsem ale výběr širší, takže jsem měla k dispozici i jiné písně. Dramaturgické přípravě jsem věnovala bezmála dva roky, celou koncepci alba jsem si vymyslela sama.

Jitka Zelenková

Foto: Supraphon - Lenka Hatašová

Jak vznikaly původní písničky pro desku?

Nejdřív bylo jasné, které zahraniční chci zpívat. Pak přišel můj pianista Lev Rybalkin, který se mnou hraje více než dvacet let, a řekl, že pro mě má původní píseň. Když jsem si ji poslechla, věděla jsem, že se jí chci ujmout. Sedli jsme si se Lvem a mým dalším spoluhráčem Františkem Rabou a dali ji aranžérsky do konečné podoby.

Jednu skladbu mi napsal Antonín Gondolán. Nazpívali jsme ji na jeho autorskou desku a verze, která je na mém albu, je nová. Natočili jsme ji s živými muzikanty, Antonín ji má na desce se syntetickým doprovodem.

Kdo byl vaším hlavním textařským spolupracovníkem?

Věděla jsem, že chci co nejvíce textů od posledního žijícího nestora českého textařství Edy Krečmara. Je to básník, velmi dobře frázuje a u původních textů dodržuje obsah. Navíc máme oba rádi češtinu a rádi si s ní hrajeme.

Je na desce hudební styl, který doma sama posloucháte?

Ano, tahle hudba je má celoživotní láska. Buď neposlouchám nic, protože mám ráda ticho, anebo poslouchám ji. Nikdy si nepouštím muziku jen jako kulisu.

V duetech na albu se představují David Kraus, Jan Smigmator a také houslista Pavel Šporcl. Jak jste se s nimi umělecky spojila?

S Davidem Krausem jsem si chtěla zazpívat už před spoustou let. Má hlas, který se hodí k mému, a má jiný výraz než ostatní zpěváci u nás. Je výborný zpěvák, a tak jsem vybrala písničku Pouhý známý s textem Mirka Černého a požádala ho, aby ji se mnou nazpíval. Svůj part zvládl skvěle, vůbec jsem se v něm nespletla.

Honza Smigmator je mladý kluk, který u nás prosazuje swing, což je hudba, kterou miluju. Je mi to velmi sympatické, navíc máme stejné hudební cítění. Přestože před mnoha lety jeden náš nejmenovaný popový rocker prohlásil, že swing je mrtvý, Honza a já si to nemyslíme. Vybral pro nás písničku a řekl mi, že by nám v duetu určitě sedla.

O skladbě Měsíc samotář jsem už při dávném poslechu její původní verze věděla, že houslový part v ní musí hrát Pavel Šporcl. Zatímco ho předtím hráli všichni světoví houslisté stejně, on si ho předělal. Je velmi invenční. Ve studiu jsem při jeho nahrávání Františkovi Rabovi upřímně řekla, že v téhle písni jsem dvojka, protože jednička je Pavel.

Jitka Zelenková

Foto: Supraphon - Lenka Hatašová

Proč vlastně zpíváte tolik převzatých písní s českými texty?

Nejvíce je to kvůli tomu, že mi čeští autoři nabízeli málo písniček, které by mi sedly. Často se stávalo i to, že byly hezké, ale nebyly vhodné pro můj hlas nebo projev. Rovněž je třeba ty krásné světové písně udržovat v povědomí, navíc s hezkými českými texty. Obecně také platí, že poměrně lehce zazpívám muzikantsky a aranžérsky náročnější věci, zpívat ale něco jako jednoduchý popový hit mi dá mnohem víc práce.

Proč?

Protože mi to není vlastní. Jako interpretka nejsem použitelná pro všechno, a právě proto jsem vždy měla k dispozici poměrně málo původních písní. Mým největším hitem se stala skladba Rád, kterou složil Jiří Zmožek. Velkou roli v tom hrál fakt, že text napsal Eduard Pergner, jenž uměl lidi svými texty nadchnout. Tu písničku dodnes zpívám ráda. Když si ji totiž pustíte a pozorně poslechnete, zjistíte, že vlastně odpovídá žánru, který je mi blízký. Není to klasický popový hit.

Nazpívala jsem v minulosti pár písniček od Karla Svobody, což byl skutečný hitmaker, ale nebylo jich tolik, aby to odpovídalo tomu, jací jsme byli kamarádi a kolegové. Psal spíš muzikálové melodie a kantilény a já typický kantilénový hlas nemám.

Přitom jste nejvíce spojována s československým středním proudem sedmdesátých a osmdesátých let...

Víte, jak jsem bojovala o to, aby to tak nebylo? Prosadit si takové písničky, za kterými jsem si na sto procent stála, ale bylo vždycky velmi těžké. A je to tak pořád. Nebudete tomu věřit, ale pořád musím někomu něco dokazovat.

To může být i výhoda, ne?

Nevýhodou je, že je to neustále se opakující proces. Výhodou, že jsem pořád v činnosti. Beru to ale už s humorem a díky tomu mě to stále udržuje v aktivitě nad obvyklý rámec.

V létě jsem zpívala na třech festivalech, na nichž byly mraky lidí. Šlo o akce ve Svijanech, v Boskovicích a Sázavafest ve Světlé nad Sázavou. Na dvou posledně jmenovaných jsem byla hostem Karla Gotta. Volila jsem známé písničky, protože mým úkolem bylo připravit mu na začátku jeho vystoupení dobrou atmosféru. Lidi mé písničky znali, i když jsem z toho měla trochu obavy.

Daleko větší obavy se ale dostavily na festivalu ve Svijanech, kde jsem měla celý blok jen pro sebe a zařadila jsem do něho i písničky, které mám ráda, ale nejsou tolik známé. Navíc přede mnou i po mně vystupovaly tvrdé rockové kapely. Byla jsem zvědavá, jak můj koncert s pětičlennou skupinou dopadne, a dopadl senzačně. Ohlas byl perfektní a já byla ráda, že jsem pořadatelům akce dokázala, že si jejich pozornost zasloužím.

Stejně tak je po původních rozpacích mnoho pořadatelů nadšených z toho, když hraju v komorní sestavě s Františkem Rabou a Lvem Rybalkinem. Přestože měli zpočátku obavy, jestli ve třech lidech vystoupení takříkajíc utáhneme, bývají po jeho skončení nadšeni.

Když na lidi na koncertě vrhnete svou skutečnou energii a hudbu, kterou cítíte, tak vám to uvěří a odmění vás.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků