Článek
Jste dcerou jazzového pianisty Zdeňka Zdeňka. Byl život a růst v jeho bezprostřední blízkosti hlavním důvodem toho, že jste se vydala na hudební cestu?
Bylo to zásadní, ale jistě na to měla vliv i řada dalších věcí. Díky tátovi i mámě, která muzikantka není, jsem ale hudbu poslouchala od útlého dětství. Od táty jsem slyšela jazz, ale i jiné žánry. Díky němu jsem se odmala setkávala s umělci a přirozeně vstřebávala jejich způsob života. Máma poslouchala především písničkáře.
Já začala sama psát ve třinácti letech. Rozhodnutí vydat se na výhradně hudební cestu jsem ale učinila až ve dvaceti.
Zdá se, že vás nasměrovali i do konkrétních hudebních světů. Z poslechu vašeho alba je patrné, že v něm spojujete folk a jazz. Je to tak?
Ano, ale nejen tyto dva žánry. Kdybych to měla upřesnit, jako autorka a interpretka vycházím z písničkářství, ale jsem ovlivněná jazzem, jejž jsem studovala. Čerpám však i z mnoha jiných hudebních stylů, nezařazuji se nikam.
Měla jste nějaké hudební idoly?
Díky mámě jsem si nejprve zamilovala Jaromíra Nohavicu. Když jsem začínala skládat první písničky, byla jsem velice ovlivněna Zuzanou Navarovou. Později, v šestnácti sedmnácti, se mi začala líbit hudba Joni Mitchellové. I ona je písničkářka, která svou tvorbu úzce spojila s jazzovými muzikanty.
Všichni tři jmenovaní vždy ctili text. Inklinujete k tomu také?
Určitě. Mám dokonce pocit, že ze začátku pro mě byly texty mnohem důležitější než hudba. Postupně se to ale začalo vyrovnávat. Každý písňový text je pro mě zásadní. Napsala jsem pár písniček v angličtině, protože některé si o takový text takříkajíc řekly. Naprostá většina jich je ale v češtině. Je to můj nejpřirozenější jazyk a v textech v něm mohu jít víc do hloubky, hrát si se slovy a pracovat s jejich různými významy.
Markéta Zdeňková.
Novou desku jste nahrála se svou skupinou MarZ, jejíž název vznikl zkrácením vašeho jména. Jaká je její historie?
S různými formacemi a s vlastními písněmi jsem koncertovala už od patnácti let. Dlouhou dobu jsem hrála i se svým tátou. Později jsem se na Konzervatoři Jaroslava Ježka setkala s trombonistou a zpěvákem Štěpánem Janouškem. Začali jsme hrát ve dvou, jen tak pro zábavu. Hráli jsme i dost převzatých písniček.
Postupem času jsme do repertoáru přidávali mé písně, až jsme v něm měli pouze autorské. V roce 2017 jsme natočili album Na rozcestí. To jsme už byli MarZ, ale sestavu jsme tvořili jen my dva. Na nahrávání jsme přizvali pár hostů.
Potom jsme si řekli, že bychom chtěli formaci rozšířit. Trvalo ale nějakou dobu, než jsme potkali muzikanty, s nimiž jsme si sedli hudebně i lidsky. Ve skupině dnes s námi jsou kytarista Dalibor Hrubeš, baskytarista Miloš Klápště a bubeník Vítězslav Patočka. Album ještě nahrával bubeník Jakub Šindler, který s námi začínal. Tato kapela je můj splněný sen.
Má deska nějaký koncept?
Nejsem moc konceptuální člověk, ale je pravda, že v písních jsou mé osobní příběhy. Skládám tak celou dobu a zjistila jsem, že se s nimi lidé dokáží ztotožnit a promlouvají k nim. A to je mou ambicí, tedy i ambicí alba. Když o tom tak přemýšlím, tématem mnoha písní jsou protiklady a snaha o jejich vstřebání v sobě, sloučení.
Například v úvodní písni Ze dvou krví jde o to, čerpat z různých rodových linií. Píseň Něco zvláštního je o tom přijmout svou světlou i temnou stránku. Důležité je najít svůj pevný bod, nějaké doma, kde vše může koexistovat.
Přitažlivost, hravost a vášeň v klipu kapely MarZ
Desku jste pokřtili online. Jaké to bylo?
Původně jsme ji měli křtít 16. dubna na koncertě v pražské vile Štvanice. Když ale bylo téměř jisté, že kvůli bezpečnostním opatřením v zemi koncert nebude, oslovili nás přátelé, kteří stojí za programem Nechoď ven. Na takto pojmenovaných webových stránkách či Facebooku lze sledovat streamované koncerty v pražském jazzovém klubu U Staré paní.
Ve čtvrtek 26. března jsme jeden odehráli i my a na něm jsme album pokřtili. Záznam lze vidět i zpětně. Věřím, že až to bude možné, uděláme ještě jeden křest, už za účasti lidí. U Staré paní jsme album pokřtili dezinfekcí.
Může se vám hodit na Zboží.cz: