Hlavní obsah
Zleva Otakar Brousek ml. (Otec Pedro), Tomáš Pavelka (Don Quijote) a Andrea Černá (Dolores) v inscenaci Zmoudření Dona Quijota Foto: Viktor Kronbauer, Právo

Z Dona Quijota zbyly jen nafouklé bubliny

Dykovo Zmoudření Dona Quijota je jednou z ikonických her i inscenací Divadla na Vinohradech, jakož i dějin českého divadla 20. století. Jeho návrat na vinohradské jeviště po sto šesti letech od premiéry by však Dyka příliš nepotěšil.

Zleva Otakar Brousek ml. (Otec Pedro), Tomáš Pavelka (Don Quijote) a Andrea Černá (Dolores) v inscenaci Zmoudření Dona Quijota Foto: Viktor Kronbauer, Právo
Z Dona Quijota zbyly jen nafouklé bubliny

A nepotěší ani diváky. Hořký, poetický a dramaticky sevřený Dykův text o tom, že pozbýt ideálů a zmoudřet znamená zemřít utopil režisér Martin Čičvák se svým týmem v balastu vizuální i zvukové předimenzovanosti a zábavnosti. Množství nesourodých znaků a prostředků zabalených do rádoby barokní okázalosti působí samoúčelně a smysl Dykovy hry minutu po minutě spolehlivě zabíjí.

Prázdné a až na holé zdi odhalené jeviště postupně zaplní obří pojízdná socha doréovské Rosinanty, s jejíž konkrétností se tluče nafukovací polštář zastupující Sanchova oslíka, citují se barokní sousoší i kostýmy, souboj Dona Qujiota s Rytířem Jasného Měsíce atakuje diváky muzikálovou opulentností, zatímco v lóži nad jevištěm se provozuje zcizujícím a komorním způsobem hudba živá.

Sancho Panza (Ondřej Brousek) a Don Quijote (Tomáš Pavelka) ponoření v jedné ze splasklých bublin.

Foto: Viktor Kronbauer, Právo

Středobodem všeho dění jsou dvě obří nafukovací koule, po nichž herci šplhají, kloužou po nich, válí se v jejich polovyfouklých bublinách. A je to převeliká legrace. Na premiéře odměnil živý potlesk akrobatické výkony Milence a Milenky na vrcholcích obou koulí, ale smysl jejich výstupu si odnesl málokdo. Zřejmě o to ani nešlo.

Poslední dějství, hrané po přestávce, volí opět jinou stylizaci, a to obraz večeře ofrakovaných celebrit, a ke všem dosud využitým prostředkům přibude dnes módní live kamera snímající tváře Dona Quijota, Samsona Carrasca i Aldonzy, jež se z Dykovy prosté venkovské ženy přicházející obhájit svou čest mění v slepičkovsky připitomělou paničku mlsající „likérek“. A ze Sancha Panzy se stává Otakar Brousek předvádějící své klavírní umění. Co skvěle fungovalo v Čičvákově Amadeovi, je zde jen prázdným ornamentem.

Slavná dvojice v podání Ondřeje Brouska a Tomáše Pavelky se vydává za dobrodružstvím.

Foto: Viktor Kronbauer, Právo

Tím vším prochází dvojice Dona Quijota a Sancha Panzy v podání Tomáše Pavelky a Ondřeje Brouska, kteří by za jiných okolností mohli být skvělými představiteli svých postav i nositeli tématu Dykovy hry. Jen by se muselo vědět proč a o čem se hraje. Tento Don Quijote neumírá na své hořké zmoudření, ale ubitý inscenací, v níž forma převážila nad obsahem. „Tomu, kdo mnoho bavil, odpustí se mnoho,“ říká v závěru Dykovy hry Quijote. Vinohradský Quijote možná nenáročného diváka pobaví mnoho, ale odpustit inscenátorům zničení tak krásné hry opravdu nelze.

Viktor Dyk: Zmoudření Dona Quijota
Inscenační úprava a dramaturgie Jan Vedral, režie Martin Čičvák, scéna Tom Ciller, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 7. února v Divadle na Vinohradech, Praha.

Hodnocení 40% 

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků