Článek
Podtitul expozice Od Franze Kafky po sametovou revoluci má symbolizovat fakt, že autory zajímají umělci, kteří se v období let 1918 až 1989, jež zahrnuje dvě totality, soustředili na vlastní tvorbu a dokázali se svobodně esteticky vyjadřovat bez ohledu na historické i společenské okolnosti.
V úvodní stati pečlivě připraveného katalogu se jeden z autorů a také jeden z vystavujících Eugen Brikcius zamýšlí nejen nad ideovou podstatou výstavy, ale i nad úlohou umělce ve společnosti. Tvrdí, že jedna škola ho chápe jako spoluručitele za stav společnosti, zatímco druhá jej umisťuje do izolované slonovinové věže, v níž se může nerušeně věnovat vytváření krásy.
Spisovatel Franz Kafka, jehož tvář se stala symbolem výstavy, hledal prostřednictvím svých metafyzických děl tvůrčí svobodu a stal se tak inspiračním zdrojem mnoha tvůrců vystavujících v rámci projektu Nezlomní. Brikcius podotýká, že sochař Karel Malich má raději kočky než psy. Protože první domácí mazlíček si dělá absolutně svobodně, co chce, na rozdíl od toho druhého, devótního.
Kafkova svoboda má existenciální rozměr, je tedy jiná než třeba sebedestruktivní svoboda markýze de Sade a je zcela jiná než ta kočičí. Nicméně všechny cesty vedou k jednomu cíli, ke svobodě vnitřní i vnější. Každý z vystavujících umělců šel nebo jde vlastní cestou s nezlomnou zarputilostí. Možná by bylo lepší nazvat výstavu Nezlomení jako symbol jejich schopnosti odolávat tlakům.
Sněhurka i babička
Výstava je pojata tak, aby byla srozumitelná i návštěvníkovi, který se ne zcela vyzná v historických či uměleckých detailech. Proto jsou v prvním sále na modrém panelu chronologicky uvedena klíčová data českého výtvarného umění. Každý z vystavujících má na malém panelu vlastní curriculum vitae, fotografii, a hlavně základní charakteristiku tvorby.
Nelze z kolekce vypíchnout jednoho autora či dílo, které by všechno ostatní zastiňovalo. Přesto každého při příchodu do jednoho ze dvou sálů musí doslova praštit do očí industriální sousoší Karla Nepraše Sněhurka a sedm trpaslíků I z roku 1985. Osm litinových skulptur vytvořených z toho, co kde tvůrce našel po železných nedělích, tvoří dominantu interiéru.
Naproti tomu Otto Gutfreund vychází z klasické realistické sochařské školy. Model skupinového pomníku Babičky v Ratibořickém údolí z roku 1921 ukazuje figury tak, jak si je čtenář románu představoval. Babička je pojatá jako důstojná žena, která celou svou osobností chrání děti a rodinu jako takovou.
Velký výrazový rozptyl mají na výstavě především malíři. Vedle klasických tvůrců typu kubistického mága Emila Filly či modernisty Josefa Čapka stojí surrealistický existencialista Mikuláš Medek nebo velmistr koláže Jiří Kolář, respektive Jiří Načeradský.
Ten je interesován lidskou nahotou s lehkým erotickým podtextem. Jeho olej Káma kněžka lásky z roku 1967 zobrazuje dvoudílné okno. V každé části stojí totožná nahá dáma, zakrývající jedno ňadro bílým ručníkem. Jako by někomu, kdo stojí venku na ulici, chtěla dvojčata nabídnout své tělo. Ale tak, aby to nepůsobilo příliš ordinérně.
Francouzský myslitel, fyzik a matematik René Descartes uváděl, že pochybovat o všech danostech světa je podmínkou pro skutečnou lidskou existenci. Výtvarné umění představuje možnost, že původní a permanentní pochybnost lze přetavit v absolutní svobodu.
Může se vám hodit na Seznamu: