Článek
Jezdíte hodně po světě, odpovídáte na nejrůznější otázky. Nemáte pocit, že se opakují a že odpovídat na ně je čím dál obtížnější?
Ne. Ona totiž každá země klade své vlastní otázky. Teď jezdím se svou novou knihou Hodný Stalin. Třeba Poláci jsou lidé velice politizovaní a ptají se na politické záležitosti, související se vztahy mezi Ruskem a Polskem. Maďaři zase kladou otázky spíše literární - když mluví se spisovatelem, politika je zajímá méně než beletrie. Francouzi se pídí po tradici, po historii, zajímají je vztahy mezi našimi starými a novými spisovateli a samozřejmě si přejí být chváleni a slyšet, že Francie je ze všech nejlepší. Němci jsou bytostní analytici, k jakémukoli dialogu přicházejí připravení tak, že vás až zarazí, že toho nakonec o člověku vědí víc než on sám. Italové se vyptávají na sport a na fotbal. Američani jsou národ lehkomyslný a literatura je zajímá jen jako předloha pro film a jako zábava.
Chápu to tak, že každá země je vlastně rám k obrazu, a podle toho, jaké otázky kladou novináři, pak tu zemi vnímám.
Jakou otázku považujete za politickou? Češi jsou národ také hodně zpolitizovaný a jsou - alespoň ve vztahu k bývalému Sovětskému svazu a celému postsovětskému prostoru - Polákům podobní...
Nemohu říct, že bych Českou republiku znal dobře. Bývalému Československu jsem velmi fandil a v roce 1968 jsem si kupoval české noviny, abych mohl sledovat, co se ve vaší zemi děje. Umím polsky, a čeština proto pro mě není zakletý zámek, přinejmenším ta čtená.
Od té doby se ovšem svět přeskupil do docela jiných systémů a panujou v něm úplně jiné pořádky. Všechno najednou zní jinak. Zůstalo to, že Praha je krásné město, což je samozřejmě pravda, a já jsem sem vlastně přijel i proto, abych tu řekl Dobrý den, Praho. Protože literární festival je vždycky nonsens. Je to šílenství, protože spisovatel má být osamělý vlk - a když se setká s celým stádem vlků sobě podobných, tak je to přísně vzato nepřirozené. Seděli jsme v Praze u jednoho stolu s Michelem Houellebecqem jako dva vlci a večeřeli. Je to divné. Někdy se snad setkat můžeme, ale v zásadě je to zvláštní fenomén.
Je něco, co se vám na Čechách líbí?
Velmi rád mám české literární a kulturní tradice, o těch není pochyb, a mám rád zdejší lidi, měkkost češtiny a podivuhodnou, jemnou krásu českých žen. To mě vždycky dokázalo uvést do rozechvění. Mám dokonce takovou povídku - Jasně růžové středoevropské prádlo - o českých dívkách. Je hodně ironická, ale tou ironií prostupuje jakási až něha.
Prostě jsem do Prahy na spisovatelský festival nepřijel s představou, že by se tu měla dělat nějaká politika. Když přijíždím s dojmy, které jsem vám právě popsal, tak mě politické záležitosti nechávají lhostejným. Jsem na ně připraven, ale vnitřně pro ně moc nehořím. Já třeba dobře vím, že když přijíždím do Polska, tak bude nepochybně nastolena otázka Katyně a vůbec velké spousty křivd. Vím, že v celém postsovětském koloniálním prostoru tyhle křivdy zůstaly a s větší či menší vervou o nich mluví každá z těchto zemí.
Pod bezpečnostním deštníkem NATO a ekonomickým deštníkem EU se o takových věcech mluví docela snadno. Když jste takto chráněn, můžete si říkat cokoli a nepotřebujete na to ani moc odvahy. Já dobře vím, že všechny ty minulé procesy jsou nezvratné, to, co se stalo, se nemůže odestát. Zejména díky zkušenosti s Maďarskem a Polskem, kde jsem podstatně známější než u vás, si snadno dokážu představit, že vaše země mají k Rusku dvojaký, a myslím si, že velmi správný vztah - milují ruskou kulturu a váží si těch, kteří tento normální kulturní proces vytvářejí, zato v žádném případě nehrají nějaké ty postimperialistické hrátky.
Jaký máte vztah k těmto zemím?
Můj vztah k těmto zemím je normální a chápu, proč ještě pořád vnitřně vřou. Vím, že jim včetně vaší byly zasazeny kruté, nelidské rány. Proto to hlavní pro země střední Evropy je najít samy sebe.
Dřív - přes veškerou krutost sovětského systému - se tyto země ocitly ve zvláštní roli nárazníku mezi dvěma světy a je třeba říct, že taková role je vždycky zajímavá, protože na sebe lákáte pozornost - jedni by vás rádi získali, ti druzí vás naopak mají a cosi po vás požadují, a je třeba lavírovat, je třeba hledat kompromisy, uhýbat a kličkovat a tady, v zemi Švejka, se rozhodně dá pochopit, že je občas docela zajímavé stylizovat se do role blbečka, něčemu jako by nerozumět, pak si zase zahrát na hrdinu, jak to ostatně Češi v roce 1968 udělali, a já se za to před nimi skláním dodnes. Ale je to prostě role.
Dnes, když ruské panstvo odešlo, a to navždy, tak bych rozhodně nechtěl, aby tyhle země byly k Evropě prostě přilepeny jako jistý provinční prostor. Jako milá, hezká a skutečně samostatná, ale přece jen provincie. Řekl bych, že tyhle země samy sebe ještě nenašly. Absolvoval jsem teď velkou cestu po Polsku a jakmile dojde řeč na minulost, a se mnou není těžké najít společnou řeč na tohle téma, jsem jako Rus připraven se komukoli za všechny ty pohromy omluvit.
Jak debata pokračuje?
Další pokračování takové debaty ale bývá dost zvláštní a obvykle se po člověku bezděky žádá a očekává se od něj, že bude zaujat. Jenže čím tyhle země mohou zaujmout, jaká je jejich politická, kulturní i intelektuální role - to je zatím velká otázka.
Encyklopedie ruské duše
Rudé náměstí
Rudé náměstí je mírou všiváctví. Když se vám líbí, tak jste naprostý pták. Když se vám nelíbí, tak jste taky naprostý pták. Je to začarovaný prostor. Po Rudém náměstí se všemi směry procházejí spousty svátečně nastrojených ptáků.
"Jako by sem přišli na party," říká mi Velká Americká Číča.
Ti ptáci jsou opravdu oblečení zvláštně. Například slečny sem s oblibou přicházejí v průhledných blůzičkách. Rudé náměstí je utkání Východu a Západu, v němž jsou poraženy obě strany.
Popis národa
Rus se skládá z "ničeho", jež v sobě obsahuje "všechno". Rus má za to, že mu nepatří nic. Rus má za to, že mu patří celý svět! Přes všechnu vnějškovou měkkost a zpěvnost matičky Rusi, přes její ženskou tvářnost a zalíbení v kefíru v této zemi žije obyvatelstvo, vyznačující se obludnou pažravostí. Včera všechno, dneska nic, nazítří znovu všechno. Kdybychom tento životní styl zcivilizovali a kvalifikovaně nastartovali, mohli bychom se stát módní zemí - asi jako Nepál.
Ruská pravda
Když si nebudete vážit jiných, tak prostě nebudete. Z této prosté společenské smlouvy Západ žije už dvě stě let. Banálnost tohoto poselství bohatě vynahrazuje skvělý výsledek. Základní ohavností ruského života není hulvátství a dokonce ani přirozená tendence chovat se k člověku jako k hovnu, ale nevyslovený souhlas s tím, aby nedůstojný život pokračoval a snaha tento život ospravedlnit. Ruská pravda spočívá ve schopnosti cokoli ospravedlnit.
Koho Rusové považují za našeho člověka
Rus se okamžitě zorientuje v tom, kdo je náš člověk a kdo ne. Náš člověk je ten, co se tváří zkoprněle.
Proto bych si přál, aby se tento region, až definitivně stráví všechny ty minulé problémy, obracel nejen k Západu, ale i k Východu, a to beru pojem Východ podstatně šířeji než jen Rusko. Nonkonformní část ruské společnosti pečlivě sleduje dění také v Číně či v Japonsku, ale i v Turecku a vůbec v muslimském světě, protože je to velmi zajímavé. Jakákoli jednokolejnost je nepřítelem života a já bych řekl, že tady v Praze je třeba najít nějaké jiné kulturní obzory. Když se najdou, teprve pak vznikne jakási nová, svébytná mentalita. A to bych asi rád popřál českým lidem i dalším národům této oblasti.