Článek
Co je Písmák, jak vznikl a co s ním máte společného?
Písmák je jedním z nejčtenějších kulturních serverů na českém internetu. To zní dobře, ne? Navíc to netvrdím já, ale statistiky TopListu. Písmáka založil Oldřich Neuberger v roce 1997. Předloni jsem ho koupila.
Co to znamená nejčtenější? Kolik lidí na něj chodí?
Denně asi tři tisíce. A pořád to roste.
Tři tisíce je dost. Dá se při těchto číslech mluvit o paralelním literárním světě? Jak funguje literatura na internetu?
Bohužel právě jenom jako paralelní svět. Svět "profesionální" literatury a kamenných nakladatelství nám nejspíš nedůvěřuje. Přitom je internet jen jiný druh nosiče téhož, tedy textů. Má známé nevýhody, nepohodlí při čtení a složitější orientaci, ale taky spoustu výhod. Stálou dostupnost pro čím dál víc lidí, a především nulové náklady na publikaci pro autory.
Když uvážím, že prvotiny nezavedených autorů vycházejí běžně v nákladu 200 kusů a někdy se nerozprodají ani za několik měsíců, tak u nás nabízíme autorům tu samou čtenost okamžitě. Nový text si u nás přečte přibližně 100 až 500 lidí podle oblíbenosti autorů - v tom jsme podobní světu kodexů, knih.
Navíc je tu ta obrovská výhoda okamžité interakce se čtenářem. Na Písmáku se texty chválí, haní, diskutuje se o nich. Čtenáři vám okamžitě řeknou, co si o vašem výlevu myslí. O knize vyjdou v lepším případě dvě tři recenze, když máte známé v časopisech. Na druhou stranu: v tom množství desítek tisíc příspěvků dílo umírá zrovna tak rychle, jako se na Písmáku narodilo. Jeho životnost je opravdu krátká. Jen někdy, když někoho opravdu zaujmete, přečte si i to, co jste publikovali dřív. A pak vám třeba napíše.
Co řeknete na výtky, že servery jako Písmák jsou hnízda grafomanů?
To samozřejmě jsou. Nebo spíš jsou to taky hnízda grafomanů. Co do kvality najdete na internetu všechno. Od dílek, která bych literaturou nenazvala ani v nejlepším rozmaru, až po ta nadprůměrná, skvělá, geniální...
Jenže jak taková najít? Zvládáte vy sama přečíst všechno, co se na Písmáku objeví?
Ani omylem. Denně přibývají desítky textů. Přicházejí noví a noví autoři. Není možné přečíst všechno, to bych nemohla dělat nic jiného. Vybírat se dá různě. Já, dejme tomu, čtu své oblíbené autory. Taky si nechávám texty doporučovat. Zbytek je víceméně namátková volba. Ale hodně se dá odhadnout třeba už z názvu díla. Pokud se báseň jmenuje Láska, Slzy, Svítání, Něha, Noc nebo Chybíš mi, většinou stránku s ní ani neotvírám.
Kdo do Písmáka píše? Mají ti lidé něco společného?
Společné mají to, že píší do Písmáka. Je to pestrá směs od žen v domácnosti až po vysokoškolské profesory. Máme spoustu lékařů, lidí kolem počítačů, středoškoláků... Píšou i lidé ze zahraničí, z Polska, ze zámoří. A mimo to máme pěknou sbírku autorů, kteří publikují i na papíře.
Například?
Takhle z hlavy? Tomáš Pektor, Ladislav Zedník...
Přicházejí vlny? Že by třeba najednou všichni psali jako Krchovský...
Přicházejí. Ale autoři se spíš než Krchovským nechávají strhnout kolegy na serveru. To je další kouzlo internetové literatury. Dost často najdete báseň, která stylově nebo tematicky reaguje na text jiného autora. Vzájemně se ovlivňujeme. Napodobujeme své styly, ať už proto, že si to chceme vyzkoušet, nebo proto, že styl někoho jiného přijmeme za vlastní.
Vznikají poetické dialogy dvou i více autorů. Přímé reakce. To je moc fajn. Rojí se taky tematická hnutí. Kluby, které soustřeďují díla jednotlivých směrů, žánrů, témat. V poslední době se hodně rozmohly povídky o písmácích samotných. Většinou komické. Tak byl popsán písmácký výlet do zoo, který se konal ve stejný den v Praze, v Ostravě, v Brně a v dalších městech. Nakonec o výletu psali i ti, kteří se ho vůbec nezúčastnili.
Ale vznikají i projekty poetické. Třeba autorka Elyn napsala báseň s názvem Okno, která byla inspirovaná obrazem. Řada lidí ji následovala. Autor, který si na Písmákovi říká Noe1, inicioval "projekt", který nazval 30. 9. 2004. Desítky lidí se k tomuhle projektu přidaly a popsaly právě tenhle den ve svém životě. Teď se chystá almanach jejich výtvorů.
Existuje mezi literárními servery konkurence? Hádáte se s Totemem? A s dalšími?
To je, myslím, stejné jako v tištěné literatuře. Všechno je o lidech, dost často se ventilují osobní zášti, neshody, navíc se ve spoustě případů démonizují. Třeba já jsem stála u zrodu Totemu, patřím do zakladatelské redakce, ale už tam nejsem. Na všech serverech, Písmáka nevyjímaje, se vedou kampaně, tvoří skupiny atd. Pak se může stát, že se určitá část trhne a založí si něco vlastního.
Servery pořádají akce? Lidé kolem nich se scházejí?
Samozřejmě, touha svého autora či čtenáře osobně poznat je silná. Třeba v roce 2003 jsme pořádali v Rakovníku ve spolupráci s tamním muzeem festival poezie. Ale tím to zdaleka nezačalo. Už mnohem dřív se konala veršpárty v Ostravě, následovaly nejrůznější literární večery. Teď připravujeme víceméně pravidelně poetické pořady, jejichž premiéru zažila v roce 2003 literární kavárna Obratník.
Spolupracovali jsme s Pidivadlem. Mohla bych jmenovat spoustu akcí, které nepořádáme my, ale ostatní lidé z Písmáka po celé republice. Komunikaci vyhledávají jak autoři, tak čtenáři. Vznikají přátelství, lásky, manželské svazky, rodí se malí písmáci...
Sama píšete. Ovlivňuje vás nějak to, že na internet?
Samozřejmě, právě tou interakcí. A bezprostřední komunikací se čtenáři. Někdy něco na jejich popud třeba upravím, i když ne moc často, jsem tvrdohlavá. Myslím, že vývoj literatury na internetu je rychlejší než u literatury tištěné. Autoři se musejí rychleji přizpůsobovat, rychleji vyvíjet, pokud si chtějí udržet své čtenáře a získat nové. Píšeš-li dva měsíce, což vlastně není moc dlouho, o tom samém, většinou to vyvolá kritiku. Autor, který se vyvíjí ve skocích, má větší šanci na úspěch.
Přesto jste vydala knížku. To vám publikování na síti nestačí?
VERONIKA KRIŠTOFOVÁ
Veronika Kroštofová (1978) vede kulturní server www.pismak.cz . V letech 1997 až 2001 vystudovala na vyšší odborné škole v Praze informační management pro muzea a galerie, poté pracovala jako správce Lobkowiczkých sbírek na zámku v Nelahozevsi, v Českém muzeu výtvarných umění a v marketingu reklamní společnosti.
Věnuje se indickému tanci kathak a spolupracuje s amatérským divadlem Riyo, v Brně studuje dálkově dějiny umění. Další internetové společenství, sdružení Dobrá adresa (www.dobraadresa.cz), jí vydalo pod jménem Veronika Hornerová první básnickou sbírku Žena Indie - Uvnitř.
Proč? To má spoustu důvodů. Jednak mám příležitost oslovit lidi, kterých si vážím, ale kteří mají přeci jenom k internetu nedůvěru. A hlavně - ráda vezmu svoji knížku a věnuju ji přátelům. Bude mě hřát pocit, že jsem se někomu zabydlela v knihovně. Že si mě třeba někdo našel v regálu v knihkupectví a koupil. Že mi někdo udělal oslí růžky a ošmatal obálku. Že mě někdo zapomněl v tramvaji a objevil někdo jiný, kdo na internet ani do knihkupectví nechodí. Že ten magický předmět ve formě kodexu opatřím věnováním a daruju mámě. A že si zbudu v několika kusech pod postelí a rozdám se třeba k Vánocům.