Hlavní obsah

Tomáš Vorel o filmu Skřítek: Řeč je zbytečná, lidé neposlouchají

Právo, Věra Míšková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V novém celovečerním filmu Skřítek Tomáše Vorla se nemluví. Vorel se jím vrací k filmové grotesce, jíž kdysi začínal, a kterou jsme v jeho podání naposledy viděli před patnácti lety v povídce Výlet na Karlštejn ve filmu Pražská pětka. Skřítek je komedie, kde namísto slov znějí z úst herců jen skřeky, heky, citoslovce.

Foto: Pavel Čempěl

Gulášfest v Bohumíně.

Článek

Co vás to napadlo, vrátit se po letech ke grotesce?

Inspirací je vždy spousta. Třeba divadlo Mimóza, kde jsme se s Evou Holubovou a Davidem Vávrou léta vyjadřovali jenom pantomimicky. Pak tu bylo loutkové divadlo mého tatínka, který začal sbírat loutky, když mi bylo deset let a v patnácti jsem s ním hrál. A moje první filmy byly grotesky - Rychlé šípy, Kašpárek, pak Výlet na Karlštejn. Ten žánr je mi fyzicky blízký a protože mi někdo říkal, že nejlepší filmy jsem dělal před studiem na FAMU, pustil jsem si je a musel si přiznat, že jo. Jsou čisté, jednoduché.

Z čeho jste vycházel při tvorbě skřekové řeči?

Vzpomněl jsem si na babylónské zmatení jazyků, kdy každý mluvil jinou řečí a už si vůbec nerozuměli. Mám stejný pocit z dnešní doby. Každý jen mele svou, druhého neposlouchá a jen se chystá, co sám řekne. A protože taková řeč je vlastně zbytečná, chtěl jsem zkusit vyjádřit příběh a emoce beze slov. Ale zase úplně němé jsem to nechtěl, to by mi připadalo jako technická vada, něco by tam chybělo. Snažil jsem se dostat k základu komunikace, kdy na začátku je jenom hek. Až do pravěku, kdy vznikla řeč. Slovo "mama" je stejné skoro na celém světě, tak jsem se snažil najít další základní hlásky, heky, které mají všichni stejné.

Jak vypadal scénář - to jste jen popsal situace, nebo jste sepsal i ty skřeky?

Napsal jsem sice základní "dialogy", ale to byly jen návody, které si každý herec přizpůsobil. Jediná Marika Procházková, která hraje řeznici, to vzala doslovně, učila se je nazpaměť a vyžadovala repliky ze scénáře i od ostatních.

Kde se vzal příběh? Navazuje na vaši předchozí Cestu z města?

Vzal jsem odtud rodinu, které se nelíbí na vesnici (Bolek Polívka a Eva Holubová) a přestěhoval ji do města, kde to je ještě horší: Polívka dělá řezníka v masokombinátě, Holubová pokladní v supermarketu, dcera chodí do základky a nebaví ji matematika, syn se učí řezníkem - a přitom je vegetarián. Kdyby tam nebyl skřítek, který se občas zjeví a vytáhne je ze šlamastyky, semlelo by je to dokonale.

Skřítek je ale na rozdíl od toho z Pražské pětky dobráček, žádná škodolibá potvora. Zdá se, že jste dospěl od rozzlobeného mladého muže k větší smířlivosti.

Čím je člověk mladší, tím je větší rebel a čím je starší, musí nacházet víc to dobré, aby se úplně nezničil v depresích. Pekelného, zlého je tolik, že je dobře v tom bahně hledat diamanty. Já si teď všímám, že nasněžilo, chodím se každé ráno válet nahý do sněhu. Pak zas mám radost, když svítí slunce nebo když někoho potkám a on se usměje.

To ale nebude jen věkem, má na to vliv váš "půlživot" na farmě ?

Souvisí to se stylem života. Dřív jsem dělal hodně věcí a říkal si, že když chci něco dokázat, musím ráno vstát a makat, dokud nepadnu. Po čase jsem se vždy zhroutil, odjel na Rabštejn a tam jsem byl třeba měsíc v klidu, dostal se až do nábožného otevření. A zase zpátky do Prahy - a zase do pekelné deprese. Ten styl života byl schizofrenní: město, příroda, stres, extáze... Uvědomil jsem si, že se to musí dát propojit.

Jak tedy teď žijete?

Dopoledne nic nedělám. Vstanu, jdu cvičit, pak se vykoupu, vyválím ve sněhu. Potom si udělám čaj, najím se a fungovat začnu v jednu odpoledne: zapnu počítač, mobil... a pracuji intenzivně tak do sedmi. Zjistil jsem, že udělám stejně práce, jako dřív za celý den. Ta práce je intenzivnější a baví mě. Myslím, že není potřeba se zničit. Všechno musí mít svůj rituál - pití čaje, jídlo i telefonování. Aby to bylo prožité naplno a v klidu.

Takový způsob života si ale nemůže dopřát každý...

Když přijde natáčení, také si nemůžu říct, že budu točit jen odpoledne. Dostanu se do naprostého kolotoče, vstávám ráno v pět, chodím spát o půlnoci. Když jste zaměstnaný, nemůžete si dny zařídit jako rituál, ale můžete si je s tím vědomím trochu upravit a můžete dodržovat rituály ve volném čase. Nejsem prorok, abych věděl, jak to zařídit všem, jsem rád, že si to mohu zařídit pro sebe, ale přesto myslím, že člověk se často problémy zavaluje, řeší i ty, které by řešit nemusel.

Ve Skřítkovi hraje svou první velkou roli váš syn. Do menších jste ho obsazoval už dávno. Baví ho to, co vás?

On je teď v té fázi, že ho baví město. Vyrůstal na vesnici, protože jsme s ženou rozvedeni a ona udělala tu cestu z města důsledně: vzala děti a odjela z Prahy do pohraniční vísky. To pro syna, když dorůstal, přestalo být zajímavé, příroda, v níž byl pořád, mu nic neříkala - tak utekl nazpátek do Prahy za mnou a teď zakouší slasti města. Ale k přírodě má dobrý vztah, žije v docela zdravé rovnováze, nemá v sobě extrémy, jako jsem měl já. Na Skřítka prošel rozsáhlým konkursem, ostatní ze štábu mě ale nakonec přesvědčili, že by to měl hrát on a jeho kamarád ze školy.

Filmem prolíná konflikt masožravců a vegetariánů - a spíš to vypadá, že straníte těm druhým. Jíte maso?

Zkoušel jsem být vegetarián a vydržel jsem to třeba měsíc, ale pak jsem byl najednou nervózní, něco mi chybělo - tak jsem kousnul do masa. Dneska ho domů nekupuji, nevařím si ho, ale v restauraci si dám. Jím ho tak desekrát míň než dřív, ale přísný zákaz na mě nefunguje. Stejné to mám i s alkoholem a tabákem. Hanák dokázal přestat pít úplně. Já piju míň a míň, ale přijde mi nepřirozené najednou zrušit, co mám v sobě zažité. Všechno se mění postupně, i den přechází do noci zvolna a já věřím, že vegetariánství jednou přijde. Lidé dospějí k tomu, že nebudou zabíjet, protože nebudou potřebovat krev. Ale teď to nedokáží a vegetariáni je těžko přesvědčí. To nejde silou vůle, jíme maso od pravěku, máme zuby, je to v nás zakódované, zbavit se toho můžeme leda za dlouho. Samozřejmě ale vegetariánům to vyhovuje jinak a vypadají i zdravě. Každý jsme prostě jiné zvíře.

Když přestaneme zabíjet zvířata, přestaneme zabíjet i sebe?

Jasně. To je všechno důsledek agresivity, kterou v sobě lidé mají a dokud v nich zůstane, budou války. Lidé chtějí zabíjet. Stačí to nastražit, politicky a duchovně ospravedlnit - a už běží. Kdyby to v nich nebylo, tak tam nepůjdou. Já jsem vybitý z Rabštejna, tam lítám, tluču do stromů, koupu se, jezdím na koni, jsem fyzicky vysílený a nemám potřebu jít někam střílet. Ale lidi, kteří sedí pořád jen u televize nebo u počítače a jdou leda na filmy se Schwarzeneggerem, samozřejmě nemají výdej energie, vybití agresivity a pak stačí písknout a můžete s nimi vyvraždit půlku země.

Máte návod, co s tím?

Mám vizi: kdyby se státy dohodly, že nějaké území na poušti je neutrální a určené k válčení, nebyly by problémy. Tam by byly armády celého světa a kdo by chtěl, mohl by jít střílet. Bydleli by tam lidi, kteří chtějí žít ve stresu: postavím si dům na minovém poli, protože mě to baví; vzrušuje mě, jak nade mnou lítají stíhačky, jsem příjemně napnutý, jestli to do mě nějaká napere. Prostě kdo by chtěl, vybral by si zbraň, nepřítele, tam by se ta energie vybíjela a ostatních by se to nemuselo týkat.

Anketa

Líbí se vám filmy Tomáše Vorla?
Ano
60 %
Ne
8 %
Jak který
22,3 %
Nemám názor, neviděl(a) jsem je
9,7 %
HLASOVÁNÍ SKONČILO: Celkem hlasovalo 175 čtenářů.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám