Článek
„Proč, to nevím. Jako bych byla složena ze dvou částí, tak jako je ze dvou částí složeno mé jméno, Léviová, Marie. Oběma jmény jsem spojena se starým životem, ve kterém jím dobré maso a tloustnu. Zároveň však vcházím do nového života, stále ještě Marie, dosud Léviová, nepostřehnutelně jiná, ne snad krásnější nebo divoká, ale z podstaty jiná, rozkošná a otevřená.“
Tři osudy
Tři ženy, tři osudy. Touhy a myšlenky, které se proplétají. Fyzická nevolnost se mísí s rozkoší. Z jejich těl vznikají obrazce – spojují se a zase rozpadají. Mohou být nositelkami ženského i mužského principu, archetypem matky, dcery i milenky. Vracejí se ke kořenům, aby snily o novém zrození či o smrti. Tíseň, vzepětí, spočinutí.
Marie bloudí starým domem rodiny Léviů. Chytil ji a nepustí. Má drápy ostřejší než Kafkova Praha. Ve zdech je cítit pohyb předků. Zatímco skutečná matka dodýchává v nemocnici, její podstata naplňuje všechny pokoje. A pelíšek vyležený v posteli zůstává stále vlažný. Dům střeží tajemství, jež by měla zůstat utajená. Skrývá rodinou tradici.
Přítomnost války
Anieliny dny tříští přítomnost války. Dezorientuje představu, co patří minulosti a co budoucnosti. Jak lze mluvit o utrpení? Aniela hraje úlohu hlasu z doby, kdy je zmodralá ruka milenky historičtější než přednášky pamětníků. Bezvládné maso, které vyklouzlo zpod přikrývky na nosítkách a škrtlo o chodník, znamená časový zlom. K němu se vrací, když rodí děti, léčí, miluje se s ženami i mužem nebo umírá.
Poslední Jakuba trpí zvláštní nemocí. Nepamatuje si lidské tváře, přesto je provázaná s celým svým okolím. Slyší a vidí pomocí smyslů těch, kterým stříhá vlasy. Zřejmě ji lze považovat za nejstabilnější článek.
Autorčina literární dráha
Jakuba Katalpa (1979) pochází z Plzně. Jako bývalá členka plzeňského klubu začínajících spisovatelů ASON je známá z literárních soutěží. Pod pseudonymem napsala dvě knihy – za prvotinu Je hlína k snědku? získala v roce 2007 nominaci na cenu Magnesia litera v kategorii Objev roku. Nyní vychází román Hořké moře.
Katalpa často střídá ich formu s er formou. Vypráví z pozice nezúčastněného pozorovatele, postav i vypravěče. Jednotlivé fáze lidského osudu dává do souvislosti s proměnami přírody. Čtenář se ztrácí na pomezí reality a snových představ. Může mít smíšené pocity. Jedná se totiž o niterní, obnažující výpověď. Výron touhy po sebevyjádření. Zpověď v podobě rozpolceného příběhu. V současné české tvorbě představuje autorčin silně intelektualizující přístup změnu.
