Hlavní obsah
Beata Hlavenková nechala název nového alba nedokončený. Foto: Pavel Horák

Skladatelka a pianistka Beata Hlavenková: Zpívání je intimnější a zranitelnější

Skladatelka a pianistka Beata Hlavenková se proslavila instrumentálními alby na pomezí jazzu a klasicizujících i popových inspirací a také dlouholetou spoluprací s Lenkou Dusilovou a dalšími vokalisty. Nyní se rozhodla jít s kůží, či spíše s hlasivkami na trh. Na albu Sně se představuje jako přesvědčivá zpěvačka.

Beata Hlavenková nechala název nového alba nedokončený. Foto: Pavel Horák
Skladatelka a pianistka Beata Hlavenková: Zpívání je intimnější a zranitelnější

Epizodně jste v různých projektech zpívala už dávno. Desetiletí jste plánovala i vlastní zpívanou desku. Proč na ni došlo až nyní?

Vlastně jsem předtím nevěděla, jaká slova přesně zpívat. Musela jsem nejprve najít verše, se kterými se ztotožním. Když jsem objevila báseň Bohuslava Reynka Husa v mlze, najednou mi bylo jasné, že přesně takový potenciál chci rozvíjet. Postupně jsem začala zhudebňovat také básně Petra Borkovce, a když jsem svou práci s Petrem konzultovala, vyzval mě: Tak to zkoušej a piš vlastní texty!

Říkáte, že raději hledáte správné tóny k básni, než byste se snažila napasovat slova na hotovou muziku. Platilo to i pro vaše vlastní texty?

V případě písně Žena jsem opravdu napsala nejdříve slova a pak je zhudebnila. Skladba Prameny vznikla naprosto spontánně, text i muzika zároveň, v době, kdy jsem se necítila moc dobře. Hudba ovšem existovala jako první v případě písně Plávala, kterou mi ve slovenštině otextoval Martin Vedej.

V písni Prameny jste se dostala až k rockovému aranžmá.

Vůbec jsem nepřemýšlela o žánru, stalo se to přirozeně. Chtěla jsem, aby závěr písně hutně gradoval, a trumpetista Oskar Török, se kterým jsem desku točila, byl nadšený myšlenkou, že bude hrát i na bicí nástroje.

Pak jsem ale chvíli musela přemlouvat manžela a koproducenta desky Patricka Karpentského, aby mi natočil elektrické kytary. Bránil se, že máme s Oskarem krásný koncept kapely pro dva členy, ale nakonec mi vyhověl. Ví, že mám zvuk kytary a zvláště té jeho ráda.

Vydavatel Petr Ostrouchov byl docela překvapený, že se zvukem nahrávky a vůbec zpívaným albem místy blížím až indie pop rocku, ale já si za vším naprosto stojím. Každá píseň si o finální podobu řekne svojí náladou sama. Navíc vzhledem k mojí minulé tvorbě, k písním, které jsem napsala pro Lenku Dusilovou a Baromantiku, by to nemuselo být úplné překvapení.

Instrumentální sólisté často říkají, že prostřednictvím nástroje vlastně zpívají. Platilo i pro vás, že přechod ke slovům a zpěvu byl v podstatě prodloužením sebevyjádření instrumentálního?

Ne tak docela. Když jsem si zpívala beze slov ke svým sólům, šlo možná o prodloužení instrumentálního vyjadřování. Ale jakmile jsem použila slova, začala jsem vnímat ještě jinou rovinu, a to mnohem větší zranitelnost. Tím, že se vyjadřuji konkrétněji, pro posluchače srozumitelněji, mnohem citlivěji vnímám, zda se píseň lidem líbí, nebo ne.

Ne že bych si myslela, že se musím trefit do každého vkusu, takhle to nemyslím. Ale zpěv je mnohem intimnější. A také mnohem křehčí. Hrát na piano můžete i s horečkou, jenže podle hlasu se přece okamžitě pozná nejistota či nepohoda. Zpěv prozradí, jsme-li smutní nebo máme-li radost.

Vaše předchozí alba byla koncepční. Spojuje i písně na Sně nějaká červená nit?

Myslím, že koncepci vyjadřuje už název Sně. Takový výraz neexistuje, jde jen o slabiku ze slov básně, písně nebo snění. Záměrně jsem nechala jméno desky takto nedokončené, aby si každý mohl doplnit význam podle vlastní fantazie. Zároveň jsem chtěla, aby název vyzněl česky.

Má předchozí instrumentální alba nesla jména v řečtině, latině či angličtině. V případě písní, které jsou až na jeden slovenský a jeden polský text v češtině, jsem i názvem chtěla naznačit důraz na význam slov, tudíž na svůj pěvecký debut.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků