RECENZE: Žena v hrůzách i krásách století. Film očima fotografky je příběh nejen Zuzany Mináčové

Ale než kdokoli stačí zmáčknout spoušť, vletí do záběru Zuza a zvučnou slovenštinou zvolá: „Gregory! (Peck), Michael! (Douglas), Mia! (Farrowová), Scarlett! (Johanssonová), choď sem, zlato, tu sa pozri!“ Hvězda poslechne, chlapi zuří...

Přesto ve filmu Očima fotografky, který o své matce, čtyřiaosmdesátileté fotografce Zuzaně Mináčové, natočil její syn, režisér Matej Mináč, všichni „karlovarští“ fotografové s velkou kytkou a s dojetím Zuzu objímají. A ona se směje se slzami v pronikavých očích.

Její životní příběh už vydal na knihu, kterou na festivalu pokřtila před dvěma lety, Matej z něj čerpal pro svůj první celovečerní hraný film Všichni moji blízcí a nyní vstupuje do kin jeho dokument s hranými dotáčkami.

V něm ožívá nejen Zuzanin příběh, ale celé dvacáté století se všemi hrůzami, nadějemi i krásami. Holocaust byl nejstrašnější, připravil tehdy mladou dívku o celou rodinu.

Mináč ve filmu využívá nejen vyprávění, ale samozřejmě i množství fotografií a také úryvků z filmu Všichni moji blízcí, který svérázná Zuzanina rodina inspirovala.

A ona, ač prožila to nejstrašnější, co přežít lze, se většinou směje. Jen občas nadává a někdy má v očích smutek hluboký jako nejtemnější noc.

To, že celý život fotila nejen pro bratislavské filmové studio Koliba a pro karlovarský festival, poskytlo množství mimořádně poutavého materiálu, v němž je zachyceno a s vyprávěními jejích souputníků dobře propojeno všechno podstatné, čím Československo od třicátých let minulého století do současnosti prošlo. Včetně historických paralel.

„To už jsem zažila,“ říká ve filmu opakovaně žena, která na začátku devadesátých let z vlastního rozhodnutí odešla z rodného Slovenska do Česka, když viděla pochodovat Bratislavou slovenské neonacisty.

Díky jejímu fotoaparátu se ve filmu zastavíme u mnoha historických mezníků, ale také spočineme v klidu lesa, kam chodí fotit stromy, které jsou jejím celoživotním fotografickým tématem stejně jako portréty domácích i zahraničních filmových hvězd.

To, co bylo pro vznik filmu nejpodstatnější inspirací, je příběh matčina kamaráda z dětství a později velké lásky, která skončila tragédií. Energická žena o ní nikdy nedokázala mluvit a nemohla kvůli ní dlouhá léta spát.

Mináč tuto linii filmu natočil s mladými herci: Julii Ondráčkovou, která hraje jeho matku, našel mezi studenty Lauderova gymnázia, jejího partnera, křesťanského chlapce, jenž odešel s ní, židovkou, do transportu, ztvárnil Zdeněk Piškula, známý z pohádky Tři bratři. A tento dobře natočený hraný příběh, který přirozeně prochází celým dokumentem a doplňuje vyprávění, filmu ještě přidává na napětí a emocích.