RECENZE: Když v tom jedou ženy: malý zázrak z Bohnic i Kavčích hor

Ale čas od času podlehla chuti se opít, a jak říká, pak už to obvykle udělá pořádně. Jitka je první ze čtyř žen, které se v uplynulých pěti letech dělily o svůj příběh s dokumentaristkou Theodorou Remundovou a jejichž úsilí vyléčit se ze závislosti můžeme sledovat na ČT 2 v časosběrném cyklu Když v tom jedou ženy.

Mimořádná upřímnost a odvaha, s níž si ženy závislé na alkoholu, lécích či drogách vpustily kameru do života, se tu potkává s vnímavým, citlivým, ale zároveň otevřeným a střídmým přístupem autorského týmu, do něhož patří i terapeutka doléčovacích skupin Klára Formanová.

Cyklus tvoří působivé, mnohdy vysoce emotivní příběhy, do nichž se filmařům ani bezděčně nevkradl povrchní sentiment či heroický patos. A že by k tomu síla a motivace postavit se závislosti, s níž se z bohnického pavilónu 7 po odvykací léčbě mnohdy odchází domů, mohla svádět obě strany.

Intenzivně bojuje i Jitka, jenže recidivy po období úspěšné abstinence se vracejí čím dál častěji a opakují se i spory s přítelem, který říká, že by ji kvůli alkoholismu neopustil a o vztah stojí, ale po práci je „moc unavený, aby myl nádobí“, zdráhá se uvěřit, že závislost je nemoc, dal by přednost tomu, aby Jitka „prostě přestala pít“, a doléčovací skupinovou terapii, kam ona dochází, vnímá jako jistou výhodu. Zdá se, že i partnerskou.

Neschopnost najít s otcem nejmladšího dítěte společnou řeč působí v Jitčině životě opakovaně jako přehlédnutá slupka od banánu. Osobní situaci ve vztahu k alkoholu jí navíc komplikuje silné odhodlání, s nímž se drží životního postoje „žít tady a teď, od budoucnosti si raději nic neslibovat, ale hlavně se neohlížet do minulosti – co bylo, bylo“.

Nakonec se však přece jen podívá blíž, co se s ní děje, s odhodláním nespadnout až na dno odhalí skrytou naději, že se naučí pít jako kterýkoli běžný konzument, a znovu nastoupí odvykací léčbu.

Konfrontace s vlastními ne zcela uvědomovanými postoji, kterou jí dokument po letech nabízí, je svého druhu nečekaná odměna za odvahu a vytrvalost, s jakými se do projektu zapojila. I proto lze cyklus Když v tom jedou ženy považovat za výjimečně zdařilý projekt, výborně odvedenou práci všech, kdo se na něm podíleli – samozřejmě včetně samotných protagonistek.

A svého druhu i za takový malý zázrak z Kavčích hor, kterým dala veřejnoprávní televize najevo, že nechce v první řadě hledat nové, divácky atraktivní formáty, které k dokumentům přitáhnou co nejširší publikum, ale umí najít i mimořádné téma a zprostředkovat ho s až pozoruhodným vhledem.