Hlavní obsah
Tihle dva ještě nedospěli, už brzy se však stanou rodiči. Foto: AČFK

RECENZE: Když je k dospělosti až moc blízko. Dokument Nic jako dřív má cenu festivalu Jeden svět

Po světové premiéře na prestižní přehlídce dokumentárních filmů IDFA v Amsterdamu a se zvláštním uznáním poroty z festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět jde do kin film Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské Nic jako dřív.

Tihle dva ještě nedospěli, už brzy se však stanou rodiči. Foto: AČFK
RECENZE: Když je k dospělosti až moc blízko. Dokument Nic jako dřív má cenu festivalu Jeden svět

Je neobyčejným pohledem na velmi obyčejný život teenagerů v českém pohraničním městě Varnsdorf. Ve městě, v němž dcera rodičům ani neřekne o školním výletu, protože ví, že by jí ho nemohli zaplatit. Přitom je odtud na dohled Německo s platy nesrovnatelně vyššími.

Čtyřem hrdinům filmu je osmnáct, devatenáct let a čeká je zkouška dospělosti. A neznamená zdaleka jen maturitu. Dospělý život na ně čeká možná o něco dřív, než je někde jinde běžné, protože si jeho blízkost právě v tomto prostředí neradostně uvědomují.

Studují na jedné z největších českých středních škol, která připravuje v nejrůznějších oborech do života skoro patnáct set mladých lidí, a přitom mají nikoliv neodůvodněný pocit, že to nemá smysl. K čemu maturita, když stejně půjdou do práce, která je už teď nebaví a v níž nevydělají ani na samostatné živobytí. A žádný papír jim k tomu nepomůže.

Kokeš a Tasovská vybírali protagonisty filmu na základě rozsáhlého castingu. Šlo jim o to, aby jejich hrdinové byli schopni splynout s malým filmovým štábem natolik, aby se chovali přirozeně, jako kdyby je kamera ani nenatáčela. Podařilo se to skoro neuvěřitelně, v divákovi film vyvolává dojem, že to snad ani nemůže být dokument, ale hraný film.

Tvůrci přitom nepoužívali skrytou kameru, všechny scény natáčeli s vědomím protagonistů. Nakonec při roční práci ve střižně film rozdělili do tří samostatných kapitol, tří malých filmů, které spojuje metoda filmařské práce a prostředí, které do velké míry předurčuje životy těch, kdo v něm žijí.

První příběh je zároveň nejsilnější v tom, že na jeho hrdinu Tea čeká opravdová zkouška dospělosti. Kluk, který dosud neznal nic než zábavu svého druhu, bojoval s drogami a jen občas s vlastní leností, přivedl do jiného stavu svou holku a bude se muset opravdu postarat, když nechce, aby se dítě nenarodilo. Zprvu skoro nesnesitelný mladík přitom jako kdyby během natáčení získával charisma, takže člověk mu nakonec drží palce, aby obstál nejen kvůli dítěti, které přijde na svět.

I hrdinka druhé kapitoly se stará dřív a víc, než by chtěla. Její absence ve škole nejsou způsobeny vždycky jen kocovinou, ale někdy prostě po šichtě v nočním baru, kde vydělává, aby měla aspoň na šminky, nedokáže únavou vstát z postele.

Třetí příběh vysílá dvě dívky na praxi do hotelu v Řecku, mezi turisty, jimiž by ony samy nemohly být, a brigáda je pro ně možností, jak se dostat k moři.

Tvůrcům filmu Nic jako dřív se podařilo natočit dokument, který působí téměř jako hraný film nejen autenticitou příběhů, ale i formálním ztvárněním. Nepoužívá komentář ani povzbuzující otázky, není tu vstup filmařů, sledujeme prostě příběhy.

Dojem hraného filmu podporuje i střihová skladba, střídání celků a detailů, intimita, v dokumentech nevídaná. Skoro jako kdyby Teo, Renča, Anička a Nikola byli potomky dávných hrdinů hraných Lásek jedné plavovlásky, Džusového románu či Housat. Jen jejich mluva je o hodně hrubší a rekvizity jejich života zdánlivě modernější.

Dokument, který působí téměř jako hraný film

Nic jako dřív Česko 2017, 92 min. Režie: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská

Celkové hodnocení 75 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků