RECENZE: Deep Purple využili zkušeností, přitom znějí svěže

Jmenuje se Infinite a většinu věcí na něm učinila jako obvykle. Celkové vyznění je nicméně překvapivě svěží a čiší z něho muzikantský nadhled.

Deep Purple posbírali ingredience rocku přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Základem jejich aktuálního zvuku je hard rock, k němu přidali prvky art rocku i progresivního rocku a pod dohledem znamenitého producenta Boba Ezrina, jenž se takto podepsal i pod předešlé povedené album Now What?! (2013), tak natočili velice obstojný počin.

Time For Bedlam, Hip Boots či One Night In Vegas jsou skladby, které tvoří jeho mocné pilíře. Mají v sobě živelné pnutí, dobré melodické linky i jiskřivou sebejistotu.

Další kompozice se jim vyrovnávají, na desce není žádná, jež by za ostatními v něčem zaostávala. Rafinovaný je pak závěr alba, na který kapela zařadila zajímavě pojatou coververzi písně Roadhouse Blues skupiny The Doors.

V textech na albu Infinite muzikanti přiznali dojmy stárnoucích rockerů. Na jedné straně v nich stále jsou ty skvělé pocity po mejdanech, na druhé lehké pousmání nad tím, jak čas běží a léta přibývají.

Právě v tom je však největší síla kolekce. Nahrála ji kapela, která svou práci dokonale ovládá. Za mnoha aranžérskými zajímavostmi a celkovou semknutostí stojí její tradicionalistický přístup ke komponování i interpretaci.

Jistě, velké hity na desce nejsou, poctivá práce ale ano.