Článek
Jmenuje se Infinite a většinu věcí na něm učinila jako obvykle. Celkové vyznění je nicméně překvapivě svěží a čiší z něho muzikantský nadhled.
Deep Purple posbírali ingredience rocku přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Základem jejich aktuálního zvuku je hard rock, k němu přidali prvky art rocku i progresivního rocku a pod dohledem znamenitého producenta Boba Ezrina, jenž se takto podepsal i pod předešlé povedené album Now What?! (2013), tak natočili velice obstojný počin.
Nové album Infinite.
Time For Bedlam, Hip Boots či One Night In Vegas jsou skladby, které tvoří jeho mocné pilíře. Mají v sobě živelné pnutí, dobré melodické linky i jiskřivou sebejistotu.
Další kompozice se jim vyrovnávají, na desce není žádná, jež by za ostatními v něčem zaostávala. Rafinovaný je pak závěr alba, na který kapela zařadila zajímavě pojatou coververzi písně Roadhouse Blues skupiny The Doors.
V textech na albu Infinite muzikanti přiznali dojmy stárnoucích rockerů. Na jedné straně v nich stále jsou ty skvělé pocity po mejdanech, na druhé lehké pousmání nad tím, jak čas běží a léta přibývají.
Právě v tom je však největší síla kolekce. Nahrála ji kapela, která svou práci dokonale ovládá. Za mnoha aranžérskými zajímavostmi a celkovou semknutostí stojí její tradicionalistický přístup ke komponování i interpretaci.
Jistě, velké hity na desce nejsou, poctivá práce ale ano.
| Deep Purple: Infinite |
|---|
| earMusic, 45:37 |