Hlavní obsah
Ema Labudová plánuje studovat iberoamerikanistiku. Foto: Lucie Levá

Prozaička Ema Labudová: Lákalo mě pojmout anorexii jako počasí

Je jí sotva dvaadvacet let a už získala nominaci na Magnesii Literu či se stala nejmladší vítězkou ceny Knižního klubu. Po dvou letech od prvotiny Tapetář, kterou zasadila do poválečné Anglie, vydala v únoru román Lada u ledu pojednávající o adolescentní dívce s diagnostikovanou poruchou příjmu potravy na pozadí normalizačního Československa.

Ema Labudová plánuje studovat iberoamerikanistiku. Foto: Lucie Levá
Prozaička Ema Labudová: Lákalo mě pojmout anorexii jako počasí

Setkáváte se s údivem nad vaším nízkým věkem a dosaženým literárním úspěchem?

Většinou je to první věc, kterou mi novináři při rozhovoru řeknou. Naopak lidé, kteří mě dobře znají, vědí, že literární snahy mám už dlouho, takže u nich to zase tak překvapivé není.

Ve své druhé knize čtenáře zavádíte do Československa přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se všemi jeho atributy. Odkud jste čerpala poznatky o dobovém klimatu, myšlení mladých, mluvě?

Po ruce jsem měla konzultanta a konzultantku, kteří tehdejší dobu prožili. Měla jsem o ní samozřejmě vlastní představu, často mylnou. Dávala jsem jim přečíst jednotlivé části, aby je podrobili kritickému pohledu a opravili nepřesnosti.

Šlo o historiky?

Ne, jen civilní pamětníky. Oslovit vědecké pracovníky mě vůbec nenapadlo. Osobní vzpomínka možná do určité míry zkresluje, mým záměrem ale nebylo psát naučnou beletrii. Nechtěla jsem, aby časové zasazení děje bylo protagonistou.

Příběhu o dospívající Ladě dominuje téma anorexie, přesto v knize toto slovo ani jednou nezazní. Dívčino onemocnění v ní má vyfabulovaný termín glaciatismus, který mi evokoval anglický výraz pro ledovec (glacier – pozn. red.). Jak jste k novotvaru došla?

Když jsem o tématu přemýšlela, napadlo mě jej propojit s počasím. Jedním z klinických příznaků nejvážnějších fází nemoci je, že je člověku pořád hrozná zima, protože nemá žádný tuk. Připadalo mi lákavé anorexii pojmout z tohoto hlediska. V hlavě se mi obracelo slovo glaciál spojené s dobou ledovou. Pak jsem jej nadhodila před mámou, které asociovalo Silvestr roku 1978, kdy bylo ve dne asi patnáct nad nulou, přes noc se razantním způsobem ochladilo o desítky stupňů a mráz vydržel několik týdnů. Byly poté i uhelné prázdniny.

Operujete také s pojmenováním Silvestrova nemoc. To je myšleno jako předsevzetí, že se jí podaří v novém roce zhubnout?

Také. Ochlazení představuje impulz, kdy se někdo v uvozovkách nakazí, nebo naopak nenakazí glaciatismem, jehož původ je v prudké změně teplot s koncem roku.

Pro mladou autorku by asi bylo snazší psát o poruše příjmu potravy v současnosti, vy jste ale zvolila komunistickou éru. Zjistila jste, zda se o této tematice za socialismu vůbec mluvilo?

To jsem ani neřešila. Mým úmyslem nebylo srovnávat anorexii dnes a za normalizace. Tehdejší doba pro mě není stěžejním motivem, slouží opravdu jen coby kulisa.

Irving, hrdina debutu Tapetář, zapírá před okolím svou sexuální orientaci, Lada zase s výjimkou rodičů zdravotní stav. Láká vás zakrývání pravdy jako literární téma?

O tom jsem nikdy nepřemýšlela, to tak vyplynulo. U Lady je to jedna ze základních premis nemoci, kterou trpí, stejně tak Irving musí pořád lhát.

Próza má nezvyklou du-formu vyprávění, kterou povětšinou známe z románů v dopisech. Proč jste zvolila tento vcelku vzácný postup?

Přišel mi úderný, dobře sedí na celou situaci. Kvůli onemocnění má Lada pokřivené vnímání reality. Když má v hlavě hlas, který jí vykládá věci tak, jak jsou, zvýrazní to její iluze a přeludy v kontrastu s tím, jak je to doopravdy.

Přibližně ve dvou pasážích se ale objevuje ich-forma…

Nastává ve zlomovém momentu, kdy se Lada sama rozhodne podniknout zásadní převrat ve svém životě. Funguje tedy jako element důrazu.

Coby názvy kapitol slouží proslulé i pozapomenuté písně kapely Beatles. Jak skladby souvisí s jejich obsahem?

Spíše než obsah uvozují celkovou náladu. Mým zbožným přáním je, aby si čtenáři k jednotlivým kapitolám pustili hudbu Beatles a obohatili si limity psaného slova.

Pouštěla jste si jejich hudbu při psaní?

Ano. Ale ne tak, že bych psala prolog a přehrávala si k němu stále dokola Because. Měla jsem ji porůznu na pozadí.

Studium hispanistiky se na přebalu nové knihy přelilo do minulého času. Čím se v současnosti zabýváte?

To je faktická chyba. Momentálně píšu bakalářskou práci a na jaře nebo v létě půjdu ke státnicím. Dál plánuju studovat iberoamerikanistiku, což bude přeskok za oceán. Obor se zaměřuje na španělsky a portugalsky mluvící americké země.

Jak vyvažujete vysokou školu a tvůrčí psaní?

Upřímně řečeno, pro mě byla nejlepší první karanténa, kdy si ještě učitelé moc nevěděli rady a spousta hodin odpadala. Měla jsem spoustu volného času a intenzivně psala. Teď mám online přednášek daleko víc a situace je v tomto směru horší. Když mám nějaký jiný program a nemůžu se na tvorbu soustředit, tak píšu v hlavě. Někam třeba vyrazím a vymýšlím struktury, zápletky, postavy. Něco si i zapisuju, abych to nezapomněla.

A rodí se už námět dalšího díla?

Ano, teď jsem ale vzhledem k dokončování studia stále ve fázi přemýšlení.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků