Hlavní obsah

Perkusionista Manu Delago: Do vysokých hor se teď budu vracet bez nástrojů

Právo, Šárka Hellerová

V roce 2015 měl perkusionista Manu Delago na Colours of Ostrava napilno. První den hrál s Björk na hlavním pódiu, druhý den se přesunul na druhé pódium s The Cinematic Orchestra. Letos měl do Ostravy přijet jako člen kapely Ólafura Arnaldse, nicméně v té byl nakonec zastoupen, aby se mohl soustředit na své vystoupení. Dominuje mu nástroj hang drum, který vymysleli ve Švýcarsku.

Foto: Tomáš S. Polívka

Manu Delago na festivalu Colours of Ostrava.

Článek

Kdy ve vašem životě začala hrát hudba jednu z hlavních rolí?

Velmi brzy. Když mi byly dva roky, dostal jsem bicí, a od té doby jsem hrál. Muzika se přirozeně stala mým povoláním. Neproběhlo žádné rozhodnutí, že se stanu hudebníkem. Prostě jsem jen hrál a od třinácti jsem byl v různých kapelách. Nejdřív byly rockové a metalové.

V tom věku má v sobě člověk určitou agresi a hra na bicí ho uklidní. Taková hudba zastoupí sport, kterému se věnuje většina mladých lidí. Později jsem si prošel jazzovým i elektronickým obdobím. Pořád se vyvíjím.

Co považujete za zásadní momenty svého hudebního vývoje?

Ovlivnily mě všechny fáze, kterými jsem si prošel. Myslím, že právě otevřenost a chuť zkoušet nejrůznější podoby hudby mi pomohly najít vlastní jazyk. Když se člověk zakonzervuje v jednom žánru, je pravděpodobné, že bude znít podobně jako jiní a nic originálního neobjeví, nenajde vlastní hlas.

Kdy jste objevil hudební nástroj hang?

Byl vynalezen před devatenácti lety a já na něj začal hrát hned o tři roky později. Původně jsem ho bral jenom jako další nástroj ve své sbírce, ale časem se pro mě stával víc důležitým. Líbilo se mi, jak je všestranný a dynamický. Otevřel mi nové možnosti, mohl jsem zkoušet nové věci a začal jsem skládat hudbu. Stal se jedním z mých hlavních nástrojů.

Foto: archiv umělce

Manu Delago se svým nástrojem hang.

Hang je zatím znám především jako oblíbený nástroj buskerů. Myslíte, že se nadále bude mezi muzikanty prosazovat?

Myslím, že ano. Je už několik hudebníků, kteří se hře na něj věnují naplno. Nemá zatím vzhledem ke svému mládí bohatou historii, ale vzniká kolem něj slušná scéna, dokonce jsou i festivaly, které se mu věnují. Je pravda, že je zatím spojován především s pouličními muzikanty, ale já se snažím jít tak trochu proti tomu a využívám ho jako kreativní nástroj v různých kontextech. Například v doprovodu elektroniky či orchestru.

Jak vás napadl koncept alba Parasol Peak, které vyšlo loni?

Předtím jsem na nahrávkách většinou kombinoval elektroniku a akustické nástroje a hodně věcí vznikalo v podstatě přes internet. Posílal jsem si s kolegy složky e-mailem přes půl světa. Nebylo to moc osobní, chtěl jsem to změnit. Zadruhé miluju hory. Jsem z Alp. Přál jsem si zkombinovat své dvě vášně.

Hudebně jsem v podstatě udělal krok zpět. Vrátil jsem se ke kořenům a rozhodl se pro akustické album. Bylo to přirozené, protože jsme v horách neměli napojení na elektřinu. Také jsem se vrátil ke svým geografickým kořenům. Už dvanáct let žiju v Londýně, s tímto projektem jsem se vrátil téměř domů. Vybral jsem dobré muzikanty, kteří jsou zároveň dobrými horaly. Přál jsem si zažít něco, co snad nikdo předtím stejným způsobem neudělal.

Jak moc skladby na albu ovlivnily samotné hory?

Cítím je v nich. Tři nebo čtyři měsíce jsem hledal vhodné lokace, ve kterých jsme pak nahrávali a filmovali. Ten čas byl pro formování hudby důležitý. Poslouchal jsem v podstatě jen zvuky hor. Zkoumal jsem, co mohou hudbě poskytnout. Nahráli jsme zvuky ptáků, větru, kamení i vody, také drobné šelesty krajiny. Hudbu jsem skládal tak, aby souzněla s místem nahrávání. Určitě to byl jiný způsob psaní než obvykle. Nebylo to jako psát muziku pro koncertní síň či na běžné album.

Navíc existovala různá omezení, například akustická. Na některých místech jsme stáli blízko sebe, jindy jsme byli jeden od druhého vzdáleni. Bylo to velmi inspirativní.

Dovedete si představit, že se k podobnému konceptu ještě vrátíte?

Nevím. Vidět výsledek a sdílet ho se světem je pro mě radost. Nicméně, upřímně řečeno, samotná práce v horách až taková legrace nebyla, bylo to náročné. Trápila nás zima a moc jsme nespali. Nahrávání bylo velmi intenzivní. Ale na to, co vzniklo, jsem pyšný.

Myslím, že do vysokých hor se teď budu vracet spíš bez nástrojů. A až z nich slezu, budu dál nahrávat. Nyní mám hotové další album. Vyjde v září, jmenuje se Circadian a spolupracovalo na něm devět hudebníků, což je vlastně něco, co jsem si odnesl z Parasol Peak. Tvořit s velkou skupinou je krásné.

Spolupracujete s islandskou hudebnicí Björk. Čím je pro vás výjimečná?

Když jsem před patnácti lety objevil její hudbu, dotýkala se mě. O ní jsem moc nevěděl, byla to pouze její muzika, která ke mně promlouvala. Její krásný hlas kombinovaný se smyčci či dechy společně s velmi současnou elektronikou se mi líbil.

Po devíti letech spolupráce mě inspiruje její vizionářství. Je jí více než padesát let, ale stále posouvá hranice práce s technologiemi. Jejím hnacím motorem je čistě umění. Nepřemýšlí o tom, jak by vydělala víc peněz nebo získala víc fanoušků. Jde jí o to, vytvořit co nejlepší dílo.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám