Článek
Švédská akademie prostě loví v jiných vodách než kritici a knižní recenzenti, ta armáda lidí, kteří se živí svým důvtipem na samém okraji umění… (Doris Lessingová).
Tytam jsou časy, kdy Nobelovku dostal Hemingway a jeho Stařec a moře byl povinnou školní četbou, nebo García Márquez, jehož Sto roků samoty šlo na dračku. Na laureáty posledních let nebývá většinou (nejen) český recenzent či nakladatel připraven a informace o nich pak narychlo honí po internetu.
Jméno letošního držitele nejvyšší literární trofeje Jeana-Marii Gustava Le Clézia prý zaskočilo i jeho domácí publikum. Mně se vynořilo z paměti jako mladický čtenářský zážitek. V roce 1965 vyšel česky jeho román Zápis o katastrofě, který napsal v pouhých třiadvaceti, ale co do stylu, intelektuální hustoty a básnivosti, to byl – podle mého nezralého soudu – už zcela zralý autor.
I loňská Nobelovka přinesla překvapení
Po následující Horečce mé nadšení trochu ochladlo. Ostatně – J.-M. G. Le Clézio se začal přibližovat k poetice francouzského „nového románu“, k níž se slovo nadšení ani nehodí. Zůstala mi však zvědavost, již udělení Nobelovy ceny oživilo. Přispěchá teď někdo s překladem některého jeho románů z posledních let?
I loňská Nobelovka přinesla překvapení: s úctyhodnou anglickou spisovatelkou Doris Lessingovou, která včera, 22. října, oslavila své 89. narozeniny, se nepočítalo. Proto Odeon přichází až teď s její knihou povídek Muž a dvě ženy, která je dobrou „čítankou“ autorčiných zatvrzelých motivů, témat a scenérií. (Jde v překladu Zory Wolfové o 2., zrevidované a doplněné, už necenzurované vydání z roku 1970.)
Shodou náhod tahle knížka vyšla v Anglii ve stejném roce (1963) jako experimentující prvotina J.-M. G. Le Clézia a autorka, podobně jako on, jenže o nějakých dvacet let dřív, strávila část dětství v Africe. Tady veškeré podobnosti končí…
…což mně však nezabrání utrousit: Tak to chodí.
