Odcházení Petra Zusky

Inscenace, která měla premiéru 15. června na Nové scéně ND, navazuje velmi emotivně na jeho skvělá autorská díla uvedená v Národním divadle, jako bylo Sólo pro tři (tedy zpěváky a básníky Brela, Vysockého a Kryla), nebo na jeho komorní choreografie na Leoše Janáčka. Nyní se obrací k českému písničkáři i básníkovi Jaromíru Nohavicovi, kterému tímto večerem skládá velkou poctu a poklonu. Možná si sám spojuje své dětství ve Frýdku Místku, kde se narodil, s krajinou Jarka Nohavici i polské zpěvačky Beaty Bocek, tedy s místem blízkým i polskému jazyku a kultuře.

Choreograf naprosto skvěle a ojediněle prožívá každé slovo i motiv obou hudebníků. Překládá je s plným tvůrčím nasazením do tanečního i divadelního sdělení, plného emocí, lásky, radosti, strachu, samoty, neporozumění, bojovnosti i odporu. Jeho choreografie pluje prostorem, opanuje jej a nabývá na dimenzích ve vztazích i životních příbězích. Je velmi plastická, možná někdy až zbytečně popisná v mimickém sdělení i gestech, které takřka vystihují každé Nohavicovo slovo.

V prvním jednání se tanečníci pohybují v jakémsi bytě, plném nábytku, který se proměňuje v mnoha variantách. Využívají tak možnost různých náročných převalů, kotoulů, pádů i skoků do měkkého zázemí. I kostýmy si mění pomocí visutých řetízků jakoby z reálné šatny. Scéna Jana Duška, věrného spolupracovníka Petra Zusky, jako vždy vystihuje Zuskovy myšlenky. Poskytuje mnoho krásných nápadů ve smyslu výtvarném i dynamicky pohybovém.

Zatímco v prvním díle je vše laděno bílo - šedo - černě a scéna má silně divadelní ráz, pak v druhém jednání Pavel Knollle, výtvarník kostýmů, zvolil barvy radostnější, zatímco scéna je abstraktní a černá, kde hrají či přisluhují tanečníkům jen dvě židle. Z představení čiší radost a uvolněnost. Excelentní a výjimečný výkon předvedl sólista Ondřej Vinklát, který dozrává na světovou taneční špičku.