Článek
Po pondělním zahajovacím koncertu festivalu Struny podzimu ve Státní opeře musíme kanadské sopranistce Barbaře Hanniganové přiznat, že její koncert, kde různé podoby svého talentu demonstrovala dostatečně, byl obohacením i událostí a nebyl jen jednostrannou show. Doprovázena Pražskou komorní filharmonií začala dirigentskou vložkou s Rossiniho předehrou Italka v Alžíru, pak se ve třech Mozartových áriích úspěšně představila i jako zpěvačka a stačila přitom i spíše jen náznakově dirigovat (bez taktovky, pouze prsty).
Její doménou je ale především soudobá hudba, a té věnovala druhou část programu, kdy přednesla díla Nona a Ligetiho.
Především Ligetiho tři árie z opery Le Grand Macabre, představující vrchol experimentální hudby 90. let 20. století, nadchly publikum, které ocenilo až extrémní zvukové projevy pěvkyně i některých členů zmenšeného orchestru a její herecký výkon včetně dirigování nesnadného díla, které bylo vrcholem večera.
Český debut Hanniganové se povedl a úspěch u publika byl veliký.