Článek
To však nic nemění na skutečnosti, že nový muzikál Janka Ledeckého Galileo nabízí několik skutečně povedených skladeb, která dávají zapomenout na klišovitou vatu Kleopatry.
Silné písně
A není to jen písnička Nikdy to nevzdám, která se nese v duchu Ledeckého největších hitů - autor, který si ji ušil na tělo, ji zpívá za doprovodu kytary, neboť má sloužit jako rozhlasová upoutávka. Povedené je vypjaté Jsem jenom žena Ivany Chýlkové či Víra, kterou zpívá Jana Feriová. Ledecký dobře ví, že napětí a působivost dá písni spíše soulový feeling než sirupovité lesy smyčců podmalovávající klenuté kantilénové melodie.
Ovšem nejlépe vyznívají písně pojaté divadelně, ať už je jím kabaretní duet Nejsou prachy, ve kterém Ledeckého zastiňuje Jana Feriová, jíž hlas ženy z lidu skvěle sedí, nebo dramatický part inkvizitora Inchofera hrozícího Galileovi v Bůh nás potrestá, který dávají vzpomenout na vrcholné scény z Ježíše nebo na soud z pinkfloydovské Zdi. Vrcholem pak je persifláž Bude papež se skvělými bratry Tesaříky.
Konflikt pomáhá
Tyto písně jasně ukazují, že Ledecký je nejpřesvědčivější v písních, jejichž konflikt se ho dotýká. Sám se totiž nijak netajil tím, že roli církve v případech Galilea a Bruna viděl velmi negativně, což se nebál dát najevo. Spor s církví je alespoň na albu patrnější než Galileův vnitřní konflikt, zda odvolá, či bude následovat na hranici Bruna.
Prohry přinesla klišé
Matně vyzněly naopak písně, jež jsou úlitbou žánru, jako je baladická Ukolébavka nebo Zpověď, či místa, v nichž se upadl do klišé. Jde především o skladbu Krásný je Řím s refrénem jak z italského popu šedesátých let, a úvodní Koncil, kde se příliš nechal inspirovat pseudostředověkou hudbou Ery a Gregoriany, abychom zůstali na domácím písečku.
Vytýkat mu další výše zmiňované paralely by bylo unfair, protože jde o populární umění, kde se běžně napodobují úspěšné postupy. Z téhož důvodu nemá cenu Ledeckého pranýřovat, že jeho rukopis je vzdálen době, že místy Galileo působí, jako by se odehrával v Itálii v polovině minulého století, což je patrné jak v hudbě, tak i v textech. Muzikál má své zákonitosti. Nemluvě o tom, že žijeme v postmoderní době.
A v úvodu zmiňovaná nekonzistentnost nemusí být na scéně tak patrná nejen proto, že na jevišti jednu roli zpívá jeden interpret, ale také kvůli tomu, že do hry vstoupí i vizuální vjem.
Muzikál Galileo, BMG, 58:14