Článek
Poznal jste řadu uměleckých disciplín, jste divadelník, humorista, herec, fejetonista, zpěvák. Jste ale také autor písňových textů. Jak moc je to náročné?
Když má člověk pro koho psát, je to lehké. Pakliže ale píšete jen tak, je to disciplína velice těžká. Z vlastní zkušenosti vím, že v takovém případě výsledek nebývá dobrý.
Já patřím k textařům, kteří neradi píší na hudbu. Považuji to za jakési vyplňování křížovky, při kterém se musíte trefit do dlouhých a krátkých tónů. Raději text napíšu a dám ho ke zhudebnění. Měl jsem a mám štěstí na spolupracovníky, kteří mé texty dokázali zhudebnit skvěle. Tím prvním byl Jaro Filip, druhým je Peter Lipa.
Kdy jste napsal svůj první text?
Bylo mi devatenáct dvacet let a já měl – a dodnes mám – strašně rád hudbu. Pro potřeby divadelního vystoupení jsem otextoval tehdy známé americké hity. Později jsem začal spolupracovat s pár skladateli a potom i s Jaro Filipem.
Jak se s ním spolupracovalo?
Byl poměrně složitý člověk, ovšem zásadně to nedával najevo. Tím pádem byla spolupráce jednoduchá. Napsal jsem text a on ho zhudebnil. Mnohdy to udělal způsobem, který jsem nečekal a ani v nejmenším nepředpokládal. Dal mu novou dimenzi, posunul ho o poschodí výš.
Nesouhlasil jste někdy s tím, jak s vaším textem naložil?
To se nestalo nikdy. Ale stalo se, že jsem mu jednou dal text a drze mu k němu nazpíval na kazetu nástin hudby tak, jak jsem si ji představoval. Myslím, že se ho to dost dotklo. Po chvíli se tomu ale zasmál a hudbu napsal podle své představy.
Existoval také jeden text, který nezhudebnil. Neměl prý žádný nápad. Shodou okolností ho později zhudebnil Peter Lipa.
Jste na sebe jako autor textů přísný?
Dost mi záleží na tom, abych nepsal hlouposti. Také mi jde o dobrou volbu slov a o rým. V tom se vyžívám: snažím se neodevzdat text, u kterého bych si nebyl jist tím, že jeho rýmování je pěkné a nápadité. Vadí mi hloupé rýmy. Často je slýchávám v rádiích.
Kolik textů jste napsal?
Zpočátku jsem to počítal. Vedl jsem si podrobný seznam a byl jsem hrdý na to, jak přibývají. Při asi stopadesátém jsem s tím ale přestal, takže nyní mohu jen odhadovat. Myslím, že je jich zhruba tisíc.
Jste známý především jako humorista, nicméně vaše písňové texty až tak veselé nejsou. Odpočíváte tímto způsobem od vymýšlení humorných situací?
Neodpočívám. Když píšu texty, které jsou melancholické nebo lyrické, snažím se, aby v nich alespoň špetka humoru a nadhledu byla.
Jak jste se dostal ke spolupráci s Peterem Lipou?
Lipu jsem znal ještě dřív než Filipa. Zpočátku to bylo sporadické, přesto naše spolupráce trvá už čtyřicet let. A myslím si, že jsem to byl já, kdo ho přemluvil, aby zpíval slovensky. Předtím zpíval zásadně anglicky a tvrdil, že to jinak nejde.
Nazpíval jste dvě alba evergreenů se skupinou Bratislava Hot Serenades. Je pro vás zpěv uměleckou výzvou?
Je hlavně velmi příjemným odpočinkem, mám ho rád. S Bratislava Hot Serenades spolupracuji dlouho a zpívám s nimi především stará slovenská tanga. Nahráli jsme už dvě alba a chystáme se na třetí. Na něm by měly být staré americké hity s mými texty. To znamená, že budu muset, chtě nechtě, psát na hudbu. Takže se vlastně stanu tím vyplňovačem křížovek.
Napsal jste někdy kompletní písničku?
Když píšu text, v mé hlavě k němu vždycky vznikne i muzika. Je to tak pro mě přirozené. Problém je, že skladatelé nakonec napíšou jinou. Dá se tedy říct, že jsem složil spoustu písniček, ale žádná z nich se nepoužila.
Do slovenského týdeníku Týždeň píšete pravidelně fejetony a úvahy. Naplňuje vás to?
I to beru jako zábavu. Politiku v nich tak často nekomentuji, a když, tak většinou z pohledu humoristy. Píšu především fejetony, a to už jedenáct let, každý týden jeden. Vyšly s nimi už tři knihy. Baví mě to, ale je to současně povinnost, která si žádá, aby vás do určitého termínu za každou cenu něco napadlo.
Máte s tím problém?
Občas ano. V tu chvíli si říkám, že je čas začít vzpomínat. To funguje spolehlivě, protože mám na co vzpomínat. Když si už ale nebudu schopen na nic vzpomenout, tak s psaním fejetonů přestanu.
Mám pocit, že od vás vaši čtenáři očekávají i rozumný názor. Je to tak?
Je, a to mě děsí. Není příjemné vědět, že se ode mě očekává nějaká moudrost. Jakmile totiž člověk uvěří tomu, že dokáže sypat moudrosti z rukávu, tak se z něho stane cosi velice nepříjemného. Stejný problém mám i s tím, když ode mě lidé očekávají strašnou legraci. Neumím ji vyrábět na objednávku.
