Článek
Upřednostňujete starší kulturu před současnou. Co se vám na té současné nelíbí?
Předpokládám, že částečně je to dané mým osobním vkusem. Možná jsem jen starý, ale zdá se mi, že moderna ztratila páru, že nikam nepostupuje, že se už pouze opakuje, reprodukuje sebe samu ve stále klesajících kruzích. Výtvarné umění ztrácí ostří.
Ale to, co říkám, není nijak revoluční, převzal jsem jen postmoderní pohled na kulturu. A postmoderna pro mne znamená více se obracet k minulosti, k starším stylům hudby, divadla a výtvarného umění, třeba k viktoriánské době. Je nutné se zastavit, přestat opakovat to, co se udělalo v posledních čtyřiceti letech, a jít skutečně zpátky a pátrat, co všechno umělci dělali v předchozích staletích. Já se začal dívat po tom, co mne skutečně inspiruje.
Myslíte si, že umění ve viktoriánské době bylo působivější než moderna?
Ne, to ne, na začátku 20. století byla moderna velmi zajímavá, a bylo tomu tak až do šedesátých let. Pak se začala opakovat. Vezměte si Duchampa. Ten postavil svůj pisoár na zem pomalu před sto lety. A opakovat to v dalších a dalších permutacích je podle mne zcela mimo.
Ukážu vám, k čemu to nakonec vede. Je to velmi legrační. The Observer, což jsou nejintelektuálnější noviny v Anglii, otiskne na první stránce kulturní rubriky článek Madonna - dvacet let neuvěřitelné invence. To mi připadá zcela neuvěřitelné! Osoba, která píše, že Madonna byla v posledních dvaceti letech nejvíce invenční ze všech, zřejmě neposlouchá stejnou osobu jako já. Když si pustím Madonnu, neslyším nic invenčního, jen popovou sračku.
Ale nekraluje Madonna populární kultuře? Nebo si myslíte, že její pozice je dána pouze reklamou, které podlehla i ona sama?
Všechno je otázka reklamy. A to je taky celý problém moderní kultury. Když se dost lidem řekne a často se to opakuje, že v posledních dvaceti letech je někdo nejinvenčnější, lidé tomu začnou věřit. Mně ovšem připadá bizarní, když někdo věří tomu, že Madonna je inovátorkou.
Může to však většina lidí poznat, když se hudba stává stále více kulisou, na jejíž poslech se už nikdo nesoustředí?
Problémem je, že většina lidí včetně té novinářky, co to do Observeru napsala, nemá dostatečné znalosti, moc toho o hudbě nevědí, nerozumějí její historii. Kdyby ji skutečně poslouchali, rozuměli jí a věděli, jak se vyvíjela, shledali by, že to, co dělá Madonna v posledních dvaceti letech, skutečně není invenční, protože je to přejaté z třetí ruky od lidí, kteří totéž dělali špatně deset let před ní.
Proč vy jste se obrátil zrovna k viktoriánské době?
Moje máma a táta milovali viktoriánskou dobu. Navíc vše, co se odehrávalo v šedesátých letech, bylo reakcí na viktoriánskou morálku, na viktoriánský způsob výchovy dětí.
Jako parodistovi mi však připadá mnohem zajímavější a zábavnější všechny tyto směšné viktoriánské věci pozvednout, místo abych je snižoval. Než bych ukazoval, jak jsou špatné, zkouším říkat, že jsou dobré bez ohledu na to, co si o nich myslím. Místo pokusu moralizovat a odsuzovat je zesměšňuji. Je to svým způsobem montypythonovský přístup.
Když jsme dělali americké turné, říkal jsem našemu agentovi, že chci napsat hymnu na George Bushe, která by byla velmi probushovská, i když samozřejmě ne ve skutečnosti, byla by v ní ironie, hodně ironie. Lidi by to nebrali vážně, i když na té úrovni možná někteří ano. Občas pracujeme i s tím, že mnozí berou vážně věci, co děláme, chráníme tak svůj materiál, i když na druhou stranu si myslím, že je to od nás trochu hloupé.
Uvažoval jste o tom, proč v době techna, diska a nablýskaného popu lidi poslouchají také vás?
Možná proto, že mají rádi něco jiného. V mé tvorbě přežívají věci, které byly zasety v minulosti, je v ní hodně odkazů - od Dickense a viktoriánské kultury přes Brechta a jeho Žebráckou operu až k Edith Piaf a Jacquesu Brelovi.
Vy však všechny ty drastické příběhy o námořnících, klaunech, prostitutkách a vraždách nejen oživujete, ale také je povyšujte. Album The Gorey's End jste natočil s předním smyčcovým kvartetem Kronos.
Kronos Quartet také hodně experimentuje s různými polohami. Hraje především modernu, ale má velmi dobrodružného ducha, takže byli šťastní, že se mohou na desce podílet. Přitom jsem po nich chtěl, aby zněli jako viktoriánské smyčcové kvarteto, které hrálo u okna v obýváku - velmi jednoduše a přímočaře.
