Článek
Anouilhova hra se v originále jmenuje Tomáš Becket aneb Čest boží. Čest je dneska poněkud nepopulárním pojmem, odkládáme ji ad akta a myslíme na ni, až když je učiněno zadost jiným, hmatatelnějším hodnotám. Čím je čest pro vašeho Becketa?
Z českých jevišť zaznívají dnes dvě slova - Bůh a čest - s prapodivně pečlivou artikulací, která jakoby je vzdalovala jejich reálnému obsahu. Jakoby se jich herci trochu báli. Ostatně i ve filmovém přepisu Becketa bylo slovo čest pozměněno v českém překladu na důstojnost.
Já jeho smysl vidím někde mezi oběma pojmy. U Anouilha nemá čest španělskou podobu rytíře, který se jde bít za svůj ideál, ani ruských soků, mířících na sebe ráno v mlžném lesíku. Je to daleko více poctivost k sobě samému, stálost vlastních názorů, konstantní pořadí hodnot. Přitom nejde o nic odtažitého, stejné otázky si klademe všichni, aniž si je vždy uvědomujeme či složitě formulujeme. Každý z nás je přece vystavován mezním rozhodnutím: pomůžu - nepomůžu, vezmu - odmítnu, upozorním na nepravost nebo před ní radši chytrácky zavřu oči. Anouilh tyto otázky klade na pozadí historické situace, jež mu je záminkou k nastolení tématu hledání sebe sama.
Není Becketovo hledání sebe sama i věrnosti sobě samému?
To je další z přibližně pěti, šesti slov, jimiž lze popsat, v čem spočívá becketovská "čest boží". Když Anouilh tuto hru v 50. letech psal, řešil v ní nejspíš i morální kocovinu Francie z nedůstojného selhání a kolaborace s Němci během druhé světové války, a pokud by se jeho hra uváděla ještě v normalizačním Československu, jistě by téma kolaborace převážilo. Situace je totiž absurdní: Becket jako elitní produkt porobeného národa je nejbližším přítelem hlavy okupantů.
Mužské přátelství, to je docela zvláštní kategorie...
Je to vztah obapolně provokativní a silný, přičemž závislost Jindřicha na Becketovi je chvílemi až chorobná. Bylo by ale laciné a naprosto chybné hledat za vztahem Becketa a Jindřicha nějaké sexuální vazby. Je založený na nutkavé potřebě blízkosti, kterou Jindřich dává otevřeně najevo.
Becket se závislosti ze všech sil brání. Je to vztah vzdělanějšího, kultivovanějšího příslušníka porobeného národa k barbarštějšímu, ale zároveň citovějšímu a otevřenějšímu uchvatiteli. Zatímco Becket se skrývá za skleněnou hradbou sebeovládání, Jindřich je eruptivní emotivní sopka. Jsou to dva světy, které spolu na začátku ladí, aby posléze mezi nimi vyrostla stometrová zeď. A ačkoli k sobě oba stále mnoho cítí, skrze zeď už podanou ruku prostě neprostrčí.
Proč se Becket brání lásce?
Becket jakožto noblesní kolaborant virtuózně "tančí mezi vejci". Jeho privilegovaná pozice se však může kdykoli obrátit proti němu. Musí se dokonale kontrolovat. A právě láska by mohla být jednou z nejnebezpečnějších slabin, proto se jí Becket brání. Když se ho král ptá, jestli má vůbec někoho rád, odpovídá: "Mám rád alespoň jedno, Veličenstvo, a to vím určitě: dělat dobře to, co je mou povinností dělat. V tom vidím krásu života." Říká to Jindřichovi, který se v tu chvíli zaobírá francouzskou kurtizánou. Jejich dva světy - to je svět vynucené životní kázně a rozpoutaných emocí.
Co vás na Becketovi zajímá jako herce a co jako bývalého diplomata?
Pro herce je to nádherná figura, zajímavá už tím, že je rozštěpená do dvou různých lidí: Becket - arcibiskup už není Becketem, který s Jindřichem trávil noci ve vykřičených domech. Ve srovnání s Howardem Katzem mi Becket dává šanci vyzkoušet úplně jiné herecké prostředky. Navíc mě velmi těší, že se na jevišti poprvé potkávám s Vladimírem Dlouhým.
Hlavní postava hry
Tomáš Becket (1118 - 1170) byl anglický duchovní a politik. Původně přítel a oblíbenec anglického krále Jindřicha II. Plantageneta (žil 1133 - 1189, vládl 1154-89). Becket byl v letech 1155 - 62 Jindřichovým kancléřem, od roku 1162 arcibiskupem canterburským. Postavil se proti králově úsilí získat svrchovanou moc nad církví (včetně rozhodování o jejím majetku a soudní pravomoci nad kleriky). Byl zavražděn královými rytíři v canterburské katedrále roku 1170, o dva roky později byl svatořečen.
A jak se dotýká Becket mé politické zkušenosti? Člověk nemusí být diplomatem, stačí pozorovat domácí politickou scénu, její hry a taktiky, aby ocenil Anouilhovu elegantní schopnost pojednat politické téma s nadsázkou, suchým humorem a brilantní konverzační vybroušeností. Je to dobře napsaná hra a měli bychom ji zahrát tak, aby se její moudrost dostala k divákovi přitažlivou formou.