Hlavní obsah

Liternetur@: Ano, zapomínáme

Právo, Jakub Šofar

Ještě se musím vrátit k legionářům. Nezaznamenal jsem, že by vyšla nějaká shrnující kniha věnovaná všem těm, kteří během první světové války vstoupili do legií a svoje pohnutky, zážitky a dojmy knižně zpracovali. Hlavně chybí studie o jejich přínosu české literatuře a jejich místě v ní, psaná pohledem z počátku 21. století.

Článek

Vzpomínáme-li dnes 90. výročí vzniku samostatné republiky, pak kauza Kundera je jen špinavou pěnou našich dnů.

Jak vlastně zachytili čeští legionářští autoři průběh a důsledky ruských revolucí v roce 1917? Nebyla to jen splátka novému státu, byť konaná od srdce? Podařilo se jim umělecky překročit pochopitelné propagandistické vlastenčení?

Některým zcela určitě. Třeba dnes zapomenutý Pavel Fink popsal „přerod“ člověka v mlýnici nového řádu téměř dokonalým ruským stylem, jenž je dodnes dostatečně vypovídající a čtivý.

Podivný jsi člověk, Ivanuško! Opravdu: Snězte si mě mouchy! Kam vítr, tam plášť… Včera jsi zažíhal v carské tužurce papirosu Kolčakovu důstojníku a dnes nabízíš se v rudé haleně, opatrně ovšem a nesměle, že zažehneš doutnák pumy, podsunuté pod městskou věznici?

Vyhýbej se schůzím, meetingům, poradám

Svlékni svou vypůjčenou červenou košili, pověs ji zavčas na hřebík, neboť ti nesluší! Vytoč se z víru vášní, jimž jsi se svěřil, aniž jsi uvažoval o skrytém úskalí, a vrať se ku svojí Avdotě! Vyhýbej se schůzím, meetingům a poradám, neboť věz, trčí za tím čertovo kopýtko!

Než se naděješ, budeš nabrán a vymrštěn do výše, v níž se ti zatočí hlavička. Varuj se výšin revoluce „Ivanuško, snězte si mě mouchy“, neboť pád odtud bývá osudný. Dej si poraditi, poslechni, dokud ti resoluce a programy nepopletly hlavu nadobro.

...Schůzuj tedy a meetinguj. Každý z nás odpovídá především za svoji hlavu. Tvá hlava, zdá se mi, visí na vlásku. Nemáš-li opravdu železné zásady, měj se na pozoru, aby zítra, pozítří neocitla se ve smyčce provazu.

Vytuší-li tamti za řekou, víš, ti, co upravují život dekretem, v tobě zamaskovaného měšťáka, nevyčítej pak nikomu, že tě nevaroval, když život, řítící se okolo k hrázím Osudu, zaťukal po druhé na okno tvého příbytku, vydekorovaného svatými obrazy. Neboť není soucitu s bytostmi, které, majíce černou duši, vyprazdňují naráz pohár mladého vína. Není a nebude smilování pro maskované garibaldince!… (Mezi mohylami. Část Irkutské povstání. Knihovna „Obrození“. Svazek XIX)

Jak jsme mohli na tuto část literatury úplně zapomenout?

Reklama

Související témata:

Související články

Liternetur@: Dobrý člověk = dobré básně?

Racionalistická noetika bude velmi bezradná nad skutečným básníkem od dob, kdy přestala býti poesie aplikovanou filosofií a kdy se jala poznávati svět...

Výběr článků

Načítám