Článek
Malou ukázku z této práce uveřejnily Lidové noviny 17. 5. 2003 a s touto ukázkou Michal Reiman v Salonu 10. 7. 2003 polemizoval. Jen nerad se proti Reimanovým výtkám bráním, ale moje argumentace jako iniciátora myšlenky uspořádat kafkovskou konferenci (spolu s přítelem Kautmanem) je právě na základě dokumentů uložených v archivu Pavla Reimana, autorova otce, těžko vyvratitelná.
V archivu jsou totiž zápisy ze schůzí Komise českých germanistů při Akademii věd. Dr. Leoš Houska, tajemník této komise, zapsal 15. září 1962 o schůzi pracovního výboru této organizace: " Na základě rozmluvy dr. Reimana s Kautmanem a Kusákem... (bylo usneseno) projednat způsob oslav 80. výročí narození F. Kafky, případné umístění pamětní desky na místě jeho rodného domu."
Zmíněná rozmluva s Pavlem Reimanem, čestným předsedou Germanistické komise při Akademii věd a v té době ředitelem Ústavu dějin KSČ, ze začátku září 1962 byla pozoruhodná zejména tím, že Reiman, až do naší rozmluvy s ním, o nějaké kafkovské konferenci vůbec neuvažoval a naši iniciativu zpočátku odmítal. Považoval za důležitější věnovat příští germanistickou konferenci německým proletářským básníkům z konce 19. a začátku 20. století, kteří se rekrutovali z tehdy živého anarchistického hnutí.
Podařilo se nám ho však přesvědčit, že nevěnovat příští konferenci 80. výročí narození Franze Kafky by se rovnalo světové ostudě pro tehdejší Československo. Zamítl pouze myšlenku na založení Kafkova muzea, jak je navrhoval Kautman.
Reiman pak splnil svůj slib, který nám dal, a pozval nás na plenární schůzi germanistů, která se konala 24. listopadu 1962 v budově Akademie věd na Národní třídě, a dal nám jako hostům, které vítal, možnost přednést naše návrhy jak na kafkovskou konferenci, který jsem přednesl já, tak na založení muzea Franze Kafky, jak jej přednesl Kautman.
Germanisté myšlenku Muzea jako nerealizovatelnou zamítli, myšlenku konference však jednomyslně přijali. V diskusi šlo potom o charakter konference, a tam jsem se střetl se svým bývalým profesorem Eduardem Goldstückerem, který se stavěl proti myšlence široké mezinárodní konference, neboť považoval české germanisty za nepřipravené pro mezinárodní diskusi.
Já jsem naopak hájil kafkovskou konferenci jako možnost mezinárodního dialogu, zejména jsem velmi tvrdě hájil myšlenku pozvání Maxe Broda, bez něhož by vlastně větší část Kafkova díla neexistovala. To bylo však i pro Reimana příliš - Brod žil už v té době od března 1939 v Tel Avivu a byl znám jako aktivní sionista. Přesto se mi podařilo Reimanovy krycí námitky - nejsou peníze na pozvání Broda - vyvrátit a plénum mě podpořilo. Brod byl pak skutečně oficiálně pozván.
K dalším poznámkám Michala Reimana k tématu Kafky mohu jen poznamenat, že je škoda, že se tehdy kafkovské konference nezúčastnil, měl k tomu jako málokdo příležitost, když jeho otec dvoudennímu sezení v Liblicích spolupředsedal.
Nemusel dnes psát nepravdy. To se týká například jeho tvrzení, že o Kafku tehdy nebyl v Čechách zájem. Ale byl, a dokonce obrovský, takový, jaký už asi nikdy nebude. Stačí si nalistovat jakoukoliv bibliografickou příručku a najít v ní jména vynikajících autorů, kteří o Kafkovi psali do prvních ročníků Světové literatury (Eisner, Weiskopf, Dubský, Sus).
Nehledě na řadu překladů zejména z pera Rio Preisnera i jiných. A v časopisech té doby by našel ještě mnoho jiných jmen.
Celá umělecká avantgarda v Čechách, básníci, spisovatelé, hudebníci, výtvarníci, v té době díla Kafky takřka horečně recipovala. Sedmnáctiletý Jirous přepisoval už v roce 1961 starší překlady Kafky na stroji a nechával je jako jedny z prvních samizdatů kolovat.
Byly uspořádány řady výstav s kafkovskými náměty. František Tichý nakreslil skvělý Kafkův portrét, kterému se dodnes nic nevyrovná. Jiří Balcar a mnoho dalších umělců se dalo Kafkou inspirovat. Jan Klusák se k nim řadil jako hudebník. Dílo Věry Linhartové je Kafkou ovlivněno.
Napsat, že "povědomí o díle Kafky bylo tehdy malé", je tudíž výraz někoho, kdo musel být v té době duchem nepřítomen. Totéž platí o výroku, že "na konferenci se neodehrálo nic zvlášť vzrušujícího". To je matení čtenáře, který neví, že srážka mezi delegací NDR a ostatními účastníky kafkovské konference byla neobyčejně prudká a byla vlastně vyhlášením válečného tažení, které končilo invazí vojsk do Československa 21. srpna 1968.
A to nemluvím o dalších konfliktech, například o mé srážce s Goldstückerem, který zakázal přístup Gustavu Janouchovi, jedinému živému svědkovi živého Kafky a autorovi světově proslulých Hovorů s Kafkou - před pronesením svého referátu jsem to oznámil auditoriu jako - jak doufám - poslední projev stalinismu v Čechách.
Dnes, kdy máme k dispozici obsáhlou stať jedné německé historičky čerpající z archivu hlavního východoněmeckého "antikafkovce" Alfreda Kurelly, víme o konfliktech v zákulisí mnohem více. Moje svědectví o kafkovské konferenci je svědectvím o možnostech dobývání kulturní svobody za nepříznivých režimů zezdola, iniciativou kulturních pěšáků.
Pavel Reiman ve svých nevydaných pamětech má pro tuto přelomovou událost jiný model: pro jeho vzpomínky je důležitá audience u nejvyššího kulturního papaláše, u Jiřího Hendrycha ("Heydricha české kultury").
Jde o pochopitelný model: Pavel Reiman byl zvyklý ho používat celý svůj život, a proto i ve svých pamětech navzdory doložitelným faktům, si tento model vzal na pomoc. Michael Reiman, jeho syn, měl však možnost tento otcův pohled zkorigovat. A to dokonce za pomoci dokumentů z otcova archivu.
Budu hájit své vzpomínky nejen proto, že to tak opravdu bylo a že dokumenty svědčí o tom zcela zřetelně, ale také proto, že tento model jednání, s jakým jsme s Kautmanem do zápasu o Kafku, a nejen o něj šli, dává naději i jiným mužům a ženám za jiných okolností a jiných režimů. Je to model jedince postaveného proti systému. A někdy jedinec zvítězí.