Hlavní obsah
Skupina Def Leppard, zleva Rick Allen (bicí), Phil Collen (kytara), Joe Elliott (zpěv), Vivian Campbell (kytara) a Rick Savage (baskytara). Foto: Live Nation – Ross Halfin

Kytarista Phil Collen z Def Leppard: Jsme hrdí na to, že pořád hrajeme

Legendární britská rocková kapela Def Leppard byla minulý měsíc uvedena do Rokenrolové síně slávy. Sedmnáctého června vystoupí v O2 areně v Praze a její kytarista Phil Collen u té příležitosti Právu poskytl rozhovor. Spolu s Def Leppard se představí jejich britští kolegové Whitesnake, kteří v květnu vydají nové album Flesh & Blood.

Skupina Def Leppard, zleva Rick Allen (bicí), Phil Collen (kytara), Joe Elliott (zpěv), Vivian Campbell (kytara) a Rick Savage (baskytara). Foto: Live Nation – Ross Halfin
Kytarista Phil Collen z Def Leppard: Jsme hrdí na to, že pořád hrajeme

Vstoupili jste do Rokenrolové síně slávy. Jaký to je pocit?

Nečekal jsem to, ale je to docela jízda. Hezké bylo, když mi volali přátelé a rodina, aby mi pogratulovali. Ozval se můj bratranec z Austrálie, bratr mé sestry z Jihoafrické republiky, pár přátel z Londýna. Bylo to příjemné.

Nejdřív mluvil o možnosti, že se staneme členy, náš manažer. I my tušili, že se to může stát, protože už není moc lidí, které by tam mohli uvést. Skoro všichni už jsou mrtví. Mně osobně na tom připadá skvělé, že reprezentujeme opravdové rockové kapely. Mám radost, že nás ocenili za to, co nás baví a co děláme celý život.

Do síně slávy vás uvedl kytarista Queen Brian May. Jak se vám líbila jeho řeč?

Mám Briana moc rád a jeho řeč byla dojemná. Byl jsem poctěn, že to byl právě on, kdo se toho ujal. Queen jsou jedna z našich nejoblíbenějších kapel. Def Leppard vznikli i díky nim.

May ve své řeči uvedl, že rokenrol stále žije a dobře se mu daří. Souhlasíte s ním?

Jeho i mé kapele se pořád daří skvěle, ale nejsem si jistý, jak jsou na tom ostatní. Queen mají díky filmu Bohemian Rhapsody úžasné období. My jsme loni odehráli hodně stadionových koncertů, jsme ve formě. Ale celkovou situaci si netroufám soudit.

Vy jste se k Def Leppard připojil v roce 1982, kdy vznikalo třetí album Pyromania, jež bylo velmi úspěšné. Jak vzpomínáte na svůj první rok s kapelou?

Tehdejší turné začínalo v klubech. Pamatuji si, že jeden z mých prvních koncertů s kapelou byl v The Marquee Clubu v Londýně. Bylo tam asi pět set lidí. O devět měsíců později jsme hráli na Jack Murphy Stadium v Kalifornii a pod pódiem bylo asi padesát pět tisíc lidí. Za krátkou dobu jsme díky tomu albu všechny docela pobláznili. Byla to vzrušující doba. Musel jsem se štípat, abych se ujistil, že se mi to nezdá.

Kdy jste naposledy hrál v malém klubu?

Občas se to stává, díky mé bluesové kapele Delta Deep. A občas se takovými koncerty zahříváme i s Def Leppard. Ale mám radši větší koncerty.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vás lákali do skupiny Iron Maiden. Dovedete si představit, že byste dnes hrál v ní?

S kluky z té kapely jsme se přátelili. Opravdu mě zvali, abych to s nimi zkusil, ale to bylo ještě v době před příchodem zpěváka Bruce Dickinsona, v době, kdy byl zpěvákem Paul Di’Anno. Nakonec se jejich kytaristou stal Adrian Smith.

Měl jsem ty kluky rád, ale hudebně jsem doma v Def Leppard. Se zpěvákem Joem Elliotem jsme si od začátku rozuměli, měli jsme rádi podobnou hudbu a věděli jsme, kam chceme směřovat. A mám radost, že se nám dodnes daří zkoušet něco nového. Jinak by nás to už nebavilo.

Jsem rád, že pořád hrajeme a nejsme ve stadiu, kdy bychom zlenivěli, protože bychom byli hrdí na to, čeho jsme dosáhli. Jsme hrdí na to, že pořád pokračujeme se stejnou energií a ze stejných důvodů. Máme se rádi a baví nás se zdokonalovat.

Koncertní sezona pro vás letos začne v červnu. Na co se nejvíc těšíte, když vyrážíte na turné?

Miluji všechno, co je s turné spojeno. Vstávám brzy, abych si užil krásný den, navštěvujeme úžasná místa a snažíme se si to vychutnat, něco prožít. Ráno si přivstanu, něco zajímavého podnikneme, potom si dáme zvukovku a v devět třicet večer jdeme na pódium. Je to dokonalé. Zůstat v hotelovém pokoji by byla nuda.

Neláká vás si po koncertě přispat?

Kdepak, vstávám v šest třicet, bez ohledu na to, jestli hrajeme, nebo ne. Pomáhá, že nepiju a nezůstávám moc dlouho vzhůru. O půlnoci bývám v posteli.

Brian May ve svém proslovu mluvil i o tom, že základem úspěchu kapel je, že se nesmí rozpadnout. Jakou další radu byste přidal?

Je to prosté, musíte mít rád to, co děláte. Já dřív pracoval v továrně a pamatuji si, jak jsem si tehdy přál hrát v kapele. Dostal jsem příležitost v ní hrát, a tak se jí držím.

Taky je důležité nenechat si zkřížit cestu vlastními egy a být tu jeden pro druhého. Během let, kdy spolu hrajete, se stane mnoho věcí. Lidé umírají, berou se, jsou nemocní, to všechno prožíváte společně.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků