Hlavní obsah

Jiří Hájíček vydal knížku povídek Dřevěný nůž

Právo, Michal Procházka

K povídkám se vrátil českobudějovický spisovatel Jiří Hájíček (1967). Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži, poté následovala novela Zloději zelených koní a společenský román 90. let Dobrodruzi hlavního proudu. Nyní vydal v Hostu knihu povídek Dřevěný nůž.

Foto: Petr Oliva

Sbírka v Týně nad Vltavou I.

Článek

Proč se po společenském románu Dobrodruzi hlavního proudu vracíte k povídkám?

Je pravda, že jde o návrat. Některé z těchto příběhů už mám napsané delší dobu, všechny dohromady pokrývají období deseti let. Zároveň se vracím v čase, vracím se i na vesnici, kde jsem vyrůstal, na malé město, kde jsme bydleli s rodiči. Ale kdo už jednou bydlí na venkově a zná tamní život, nosí si potom takovou vesnici v sobě.

Romány se ale čtou více než povídky.

Je to pravda, ale nechápu proč. Nedávno jsem někde četl, že v Jižní Americe je naopak větší zájem o povídky než o romány. Knihu povídek můžete odložit, přečíst si jednu povídku a poté se k další vrátit až za měsíc, aniž byste se vytrhli z děje, jako tomu bývá v případě rozsáhlého románu. Krátké literární útvary se podle mě do dnešní uspěchané doby hodí mnohem víc. A mě povídky jednoduše lákají. Baví mě je psát a poté řadit k sobě. Hledat mezi příběhy a zajímavá spojení, aby povídka fungovala sama za sebe i celý soubor jako celek.

V příbězích najdeme i odkazy na dávnější minulost. Jde vám o to, jak historii vnímají lidé na vesnici a na maloměstě?

Moji hrdinové prožívají historické události svými vlastními příběhy, které ale nejsou shodné s dějinami, jež probíhají venku, ve velkém světě. Takže se jim může zdát, že během 90. let se toho zase tolik nezměnilo, ačkoliv i na ně historie tlačí, třebaže jaksi zkresleně. Tahle knížka ale nemá ambici popisovat sociální situaci na dnešní vesnici. Jde o miniatury, obrázky, které jsou ve mně, které tvoří mou vesnici, jak jsem říkal. Na druhou stranu píšu s ohledem na dobu, v níž žiji, protože mě zajímá právě ona. Nelákají mě historické romány, sci-fi ani fantasy.

Jak se v 90. letech proměnila česká, přesněji řečeno jihočeská vesnice?

Velkými změnami prošlo po revoluci hlavně zemědělství, které bylo dříve státem štědře podporováno. Najednou se přesouvaly velké majetky a ubylo lidí, kteří pracovali ve statku a na poli. Snad lze obecně říct, že vesnice se poněkud vylidnily. Některé začaly upadat, už tam třeba nejezdí ani autobus, hospodářská stavení se změnila v letní chalupy pro Pražáky a lidi z měst. Můj pohled v povídkách není nijak katastrofický ani romantický. Dnešní vesnice jsou zkrátka jiné, než byly. Objevily se tam nové vymoženosti, jako jsou satelity, všude stojí stožáry na mobily a visí reklamní neóny třeba na Coca Colu. Někde se dokonce chodí na pivo místo do hospody k benzínové pumpě.

Opět jste se pokusil o ženský monolog, tentokrát píšete jednu povídku z pohledu dospívající dívky. Jak je těžké se vžít do kůže náctileté holky?

Jen jsem si nedovedl představit, že bych ten příběh vyprávěl shora, a proto jsem se pokusil vstoupit do hlavní postavy. Mě ani nebaví hýbat s figurkami jako všemocný vypravěč, raději se snažím do nich vcítit. Navíc se mi zdá, že ich forma se čte snadněji než vyprávění psané z odstupu.

Výběr článků

Načítám