Článek
Pod vedením producenta Jaye-Z se na albu podílelo obrovské množství velkých komerčních hvězd a hvězdiček, což vypovídá hodně o rozpočtu, ale nic více. Každopádně tu máme směs mainstreamových lidí jako Fergie a Beyoncé s více nezávisle orientovanými umělci typu Jack White, Lana Del Ray, Emeli Sandé.
Album otevírá průměrný hip-hop Jaye-Z a následuje nejkontroverznější skladba Back to Black, která vyvolala hlasité protesty otce Amy Winehousové. Beyoncé a Andre 3000 pojali coververzi radikálně a trochu jim to nevyšlo. Recitování na začátku je zcela mimo, pak Beyoncé trochu zpívá, ale ve srovnání s originálem Amy Winehousové se jedná skutečně o slaboučký čajíček.
Will.i.amův Bang Bang není nic jiného než velmi jednoduchý a nedomyšlený taneční remix starého jazzu, srandovně snaživý a prázdný. Ani Fergie se svým A Little Party Never Killed Nobody nenabízí nic jiného než taneční vatu, která je příliš dlouhá na to, jak málo hudebních nápadů obsahuje.
Deska pokračuje poetickou ukolébavkou Lany Del Ray, poslouchat se dá i Love is the Drug, což je coververze Roxy Music a v podstatě jediný retro jazz na soundtracku. Lépe dopadla i Where the Wind Blows (Coco O), což je taneční track s programovanými bicími, ovšem s promyšlenou stavbou, s lepším zpěvem a melodií. Crazy in Love Emeli Sandé není špatná coververze známého singlu Beyoncé.
Ke konci přijde jediná skladba, o které by se dalo říci, že je strhující – coververze písně U2 Love is Blindness a Jack White, který nikdy nezklame. I přes odrazující začátek se album nakonec dá vydržet, ale mezi desky roku se nemůže vyškrábat ani omylem.