Hlavní obsah
Jaroslav Rudiš dostal k Ceně Německých literárních domů i láhev plzeňského. Foto: ČTK

Jaroslav Rudiš: Poznal jsem, že Němci mají Čechy rádi

Prestižní Cenu Německých literárních domů získal letos na veletrhu v Lipsku český prozaik, scenárista a zpěvák skupiny Kafka Band Jaroslav Rudiš.

Jaroslav Rudiš dostal k Ceně Německých literárních domů i láhev plzeňského. Foto: ČTK
Jaroslav Rudiš: Poznal jsem, že Němci mají Čechy rádi

Ve zdůvodnění zaznělo, že vaše tvorba je literární rock’n’roll. Jak se to poslouchá?

Hudbu mám rád, psal jsem o ní, nakonec i do Práva. Samotnou literaturu vnímám dost hudebně. Mám pocit, že i román Národní třída je hudební. V divadle v Brémách, kde ho uvedli, se malinký kousek textu zpíval. To se mi moc líbilo. Přemýšlím o rytmu vyprávění, nejen o motivech, ale i o opakování vět, třeba i celých odstavců. Vlastně o určitých literárních refrénech.

Co pro vás ocenění znamená?

Musím říct, že si ho ohromně vážím. V německy mluvících zemích má velkou váhu, protože o jeho udělení rozhodují zástupci všech čtrnácti Německých literárních domů ze Švýcarska, Rakouska a Německa. Třeba loni ji získala Terézia Mora, které v Odeonu vyšel román Den co den. Je to respektovaná německá autorka s maďarskými kořeny. Literární domy jsou úžasné instituce, které pomáhají knížkám na cestě ke čtenářům.

Jakou s nimi máte zkušenost?

Třeba ten ve Stuttgartu objevil komiks Alois Nebel ještě v češtině, a když v roce 2012 vyšel německy, uspořádal o něm výstavu. Ta putovala dál, byla v Mnichově, Salzburku, v Českém centru v Berlíně. Jaromír 99 udělal komiks podle Kafkova Zámku a Stuttgart zase uspořádal výstavu Kafka v komiksu.

Tam vznikla naše kapela Kafka Band. Zaujalo je, že právě Češi se snaží jeho dílo převést do rockové hudby. Následovalo turné po Německu, Švýcarsku, Polsku a Rakousku, vystupovali jsme třeba i v Amsterdamu.

V projevu Reinera Stacha, Kafkova životopisce, zaznělo, že působíte jako učitel dějepisu. V čem můžete čtenáře poučit o česko-německých vztazích, které v minulém století prošly tak bolestným vývojem?

Reiner Stach, který vydal Kafkův objemný životopis a ví o něm nejvíc ze všech, říkal, že je dobře, že jsem se profesně nestal učitelem dějepisu, ale že takovou funkci zastávám svými knihami. To je asi trochu pravda. Mě prostě zajímá historie a česko-německé potkávání.

Věřím, že to jsou naše společné příběhy. Lustig, Hrabal, Hašek, Kundera vyprávějí často o Češích, ale všechny ty knihy se odehrávají i ve větším historickém kontextu. To mě baví.

Jakou s tím máte zkušenost při setkávání se čtenáři?

S Grandhotelem, jehož děj se odehrává v Liberci, nebo s Národní třídou, s filmem Alois Nebel nebo i s komiksy se mi na čteních a při besedách stává, že se objeví mladý člověk a povídá: „Víte, moje babička pochází z Liberce. Ona o tom moc nemluvila, rodiče to nezajímalo, ale já jsem si našel vaši knihu. Chci se dozvědět víc.“

V Bavorsku seděly v první řadě na čtení z Grandhotelu tři starší ženy, chvíli se smály, chvíli plakaly, a nakonec mi také řekly: „Všechny tři jsme z Liberce, a proto jsme sem přišly.“

Beru to, že lidé hledají cesty domů, sami k sobě. Zajímají se o to hlavně následující generace. Na udílení ceny třeba přijel nakladatel z Řezna. Jeho rodina pochází od Liberce, manželka odněkud z Karlovarska, učí na univerzitě a ročně vydá jednu dvě audioknihy.

A připravil čtyřhodinovou rozhlasovou adaptaci Grandhotelu. Historie je stále s námi, nemůžeme se jí zbavit. A abychom z těch tragédií, které ji provázely, nezešíleli, musíme o ní psát, nebo se o ní alespoň bavit.

Můžete srovnat vztah naší a německé kultury k literatuře? V čem bychom se měli poučit?

Německo je bohatá země, ale i Česká republika je bohatá. Němci chtějí ukazovat, že nevyrábějí jenom auta, vyspělé technologie, ale že mají i skvělou kulturu. Proto podporují film, divadlo, literaturu. Vytváří to image země. Nakonec i do Prahy se jezdí za Kafkou, za Haškem, Hrabalem. Němci si nás díky tomu nespojují jenom s pivem. Nakonec v první větě o ceně se píše, že ji dostal český autor.

Píšete česky i německy. Čím vás němčina tak zaujala?

Baví mě čím dál víc pracovat v obou jazycích. Když si příběh řekne, že by mohl vzniknout německy, tak to tak udělám. Třeba o Národní třídě jsem dlouho přemýšlel a hlavní hrdina na mě mluvil česky. Měl jsem štěstí na úžasné učitele, němčináře v Lomnici nad Popelkou, na paní profesorku Dudkovou na gymnáziu v Turnově. Vedla nás moderně, hlavně k mluvení. A taky jsme pořád jezdili do NDR a lidé z té země k nám. Dodnes se přátelím s klukem z Lužice Mariem, známe se přes pětatřicet let. On se nakonec naučil česky, šel studovat do Liberce a vrátil se domů.

Když jezdím do Berlína, kde dnes bydlím, pokaždé si uvědomuju hranice, které už jakoby nejsou. Vnímám, jak je to křehké, a přepadá mě smutek z toho, že se někteří lidé chtějí izolovat. Nakonec se nám všem daří dobře právě díky Evropské unii a tomu, že naše země je svobodná a otevřená.

V němčině vyšly všechny vaše knihy. Jak jsou přijímány?

Nejpřekládanější je Národní třída. V Paříži se četla jako kriminálka, jako roman noir. Má hodně temnou atmosféru a hlavní hrdina je bývalý policista. V Německu knihu vydali v roce 2016, kdy společenským debatám dominovaly migrace a nástup pravicových populistických stran. Tu knihu četli jako politickou, jako aktuální román o frustraci části německé společnosti zejména z východního Německa. Národní třída se hrála v divadle v Brémách a v Drážďanech, na podzim bude režisér Štěpán Altrichter v česko-německé koprodukci natáčet film s Hynkem Čermákem v hlavní roli. To nás také spojuje.

Němci nás mají rádi. Neznám žádný špatný vtip o nás. Mají rádi náš humor a jistý nadhled, ironii. V každé české knize hledají humor.

Co chystáte?

Vyšla mi k němu kniha povídek Návštěvy pana Horvátha, první psaná jen německy. Píšu teď příběh českého emigranta, který v Německu provází lidi ke smrti a jednoho ale oživí natolik, že se vydají vlakem na cestu po Střední Evropě. Měla by vyjít napřesrok, kdy bude Česko hlavní hostující země lipského veletrhu. Je to důležité, i Rumunsku se letos věnuje hodně mediálního prostoru. To je příležitost pro nás. Máme spoustu skvělých autorů. Biance Bellové teď vyšlo německy její Jezero. Známý je tu můj oblíbený Emil Hakl, Jáchym Topol, Petra Hůlová, Radka Denemarková. Česká literatura má myslím co nabídnout.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků