Jan Kříž: Mám hrozně rád výzvy

Daleko těžší, hlavně pohybově, protože v Horečce je tanec tématem, o tom se vlastně hraje. Tony na rozdíl od Dannyho je v každé choreografii, prakticky nesleze z jeviště. Spočítal jsem si, že nejsem na jevišti z celého tříhodinového představení jen asi tři a půl minuty.

Z předchozích prací s Jánem Ďurovčíkem jsem už věděl, do čeho se řítím, takže jsem už měsíc a půl před začátkem zkoušek začal intenzivně běhat, skákat přes švihadlo, prostě tvrdý trénink. Vrchol byl, když jsem dokázal celou svou roli přezpívat při skákání přes švihadlo. Je to hrozný nářez, ale pak se na jevišti už tolik nezadýcháte.

Chce to přesně sladit režim dýchání s pohybem, nesmíte se nedechnout tam, kde to nemáte naplánované. Třeba v Night Fever mám přesně nazkoušený každý nádech i přidechnutí. Jsou dominantně pěvecké, herecké a taneční muzikály, ale málokdy se stane, aby se všechny tři složky potkaly v maximálním nasazení jako právě v Horečce. Měl jsem z ní a hlavně ze sebe velkou obavu, a nejdůležitější pro mě je, že jsem sám sebe nezklamal. Mám hrozně rád výzvy. Ale čím jsem starší, tak s obavou čekám, kdy narazím na svůj strop. Zatím se mi to ani u Horečky nestalo a jsem rád, že můžu na sobě dál pracovat.

Jinak než na doraz se to dělat nedá a chce to rozvrhnout si síly. Hrál jsem Horečku dokonce už i v jednom dni dvakrát po sobě, ale to je opravdu až na dno. Ale když se blížíte ke konci a už můžete jít na krev, tak to je nádhera. A lidi v hledišti to cítí a šílí. Je to pro mě zážitek.

Právě že ne, následuje dojezd jako ve sportu, musíte vyplavit z těla všechny endorfiny z představení i z děkovačky. A to je hrozně hezké. Někde jsem četl, že u zvířat, hlavně u psů se adrenalin vyplavuje z těla hrozně dlouho. Takže já jsem asi takový muzikálový pes.

Vůbec ne, jako dítě jsem muzikál moc nevyhledával. Jel jsem samozřejmě z Českých Budějovic, kde jsem žil, do Prahy na Jesuse i Draculu, ale to byl můj jediný zásadní kontakt s muzikálem. Chtěl jsem být činoherec, ale jedna moje dobrá duše mi přijímačky na konzervatoř rozmluvila, takže jsem na Střední škole uměleckých řemesel v Brně absolvoval obor Tvorba hraček a dekorativních předmětů a pak jsem začal studovat scénografii na brněnské JAMU, kterou jsem po přestěhování do Prahy dokončil na DAMU. Ale už v Budějovicích jsem tančil latinsko-americké tance a v Brně jsem začal dělat street dance, dokonce jsem ho nějaký čas i učil. A protože jsem byl z domova vychovaný k muzice, průběžně jsem si prozpěvoval u kytary. Normálně se kluci dostávají od popu a r´n´b k vážné muzice, já to měl opačně, jsem z operní rodiny a než jsem se dostal od opery až k Michaelu Jacksonovi, tak mi to trvalo.

Poprvé jsem k herectví přičichl ještě na JAMU jako scénograf a strašně mě to bavilo. Pak mě tehdejší přítelkyně přihlásila do televizní talentové soutěže, což byla stresující zkušenost, ale otevřela mi cestu ke zpívání, takže jsem na tom začal pracovat. Mými prvními muzikály byla West Side Story v Ústí nad Labem a Kniha džungle v Plzni. A pak už hlavní role v Touze v Kalichu, kde na mě riskantně vsadili, ačkoli jsem neměl za sebou ani školu, ani popovou kariéru, takže jsem jim za to obrovsky vděčný. No a už jsem tam doma šest let.

To ne, ale nedokážu dělat naplno víc věcí najednou, takže teď během studia Horečky jsem si od ní udělal pauzu. Poslední roky mám tolik práce na jevišti, že jsem scénografii musel omezit. Jinak to prostě nešlo. Když jsem hrál v muzikálu Řek Zorba Nika, tak se mě v závěru Zorba ptal, co budu dělat, až ho opustím. A já jsem odpovídal: „Budu psát, číst, studovat, protože mě to baví.“ A on nato: „Takže jako dřív.“ A Nick: „Ne. Když číst, tak číst, když psát, tak psát, a když milovat, tak pořádně milovat.“ A tím se řídím. Že člověk má dělat věci naplno, ale ne všechny dohromady. Předtím jsem byl scénograf, který si zkoušel muzikál, ale v jisté fázi se člověk musí vždycky pro něco rozhodnout. Nechtěl bych, aby se o mně říkalo, že na výtvarníka jsem výborný herec a na herce výborný výtvarník, což nezní moc lichotivě.

K režii jsem se dostal právě přes scénografii, protože když sedím nad výtvarným návrhem scény, píšu si spoustu poznámek, snažím se proniknout do textu podobně jako režisér. Obě profese se hodně prolínají a výtvarná složka bývá, zejména u opery nebo muzikálu, pro režii hodně určující. Ale nikdy jsem neplánoval, že bych se stal jenom režisérem. Je to pro mě jen další výzva, která teď zrovna přišla a já výzvy miluju. Ne že bych přestoupil od herců k režisérům. Je to jen takový momentální výlet. Rozhodně si nechci zavřít dveře k herectví ani ke scénografii.