Článek
Pohled Smithové na svět a ženy v něm jsme před dvěma lety poznali ve výboru Jiné povídky a jiné povídky, zalidněném osůbkami se sklony poradit si s osaměním mnohem originálněji než ti, kdo k němu přispěli. I zákulisí hotelu a pobíhání personálu, jak ho vnímali třeba Tarantino s Rodriguezem ve filmu Čtyři pokoje, vytvářejí v autorčině druhém románu prostředí, v němž se bude třeba poprat s faktem, že jsme svému bližnímu vlkem.
Hotel jako drůbežárna
Smithová totiž v hotelu spatřuje nejen celkem tušený symbol našeho dočasného pobytu ve světě vezdejším, ale dokonce si zasmušile střílí ze sítě globálních ubytovacích zařízení, kde se lůžko, nábytek, zmatek i úsměv recepční sobě podobají jako vejce vejci. Přesto i v tomto sterilním ovzduší znovu osvědčí schopnost proměnit banalitu v zázrak: v nezadržitelný řetězec událostí, při němž se lesbicky orientovaná spisovatelka a její postavy obejdou bez mužů, tedy pokud jimi nebyly do situace nějak vmanipulovány.
Z případu mladičké pokojské Sáry, která se při první šichtě zřítila do výtahové šachty a objevuje se už jen jako duch omezený na možnosti "proudu vědomí", je patrné, že se dívka ani po smrti nemíní vzdát. I čtveřice zbylých hrdinek románového pásma předvádí autorčinu radost nad tím, co všechno svede jejich netušená aliance podporovaná pozoruhodným zacházením s veličinou času.
Čas je přece v literatuře fluidum natahovací a kromě schopnosti poskytnout životu řád ověřuje i naši schopnost milovat své okolí bez ohledu na tempo a okolnosti. V tom je Smithová silně ovlivněna modernisty, neboť triky s časem jí zvlášť v kombinaci s jazykovým novátorstvím slouží jako zbraň pro škádlení bůžka formy, zahrnující i čtenářsky vděčné kousky ve smyslu lexikálním či gramatickém.
Vykostit nebo zmutovat?
Zatímco sama Sára jako duch směřující do zásvětí postupně přichází o vzpomínky a s nimi i o základní slova, z promluv stárnoucí Else žebrající u vchodu do hotelu občas mizí samohlásky: tahle somračka slova přímo "vykosťuje", takže k čemu vokály a důvod ke zpěvu?
Přecitlivělá recepční Lise se vedle věčné špíny potýká s oběžníky a děsí se jejich nakynutého obsahu. Její protihráčkou je reportérka Penny, jež přišla psát o krásách zdejších ubikací - a ne snad v myšlenkách, zato v písemném projevu je pachatelkou ještě zmutovanějšího jazyka, který slýcháme od politiků, manažerů a dam z křídových magazínů, poněvadž na světě zbývá "spousta místa pro vatu".
Nehledě na výši konta je tak Penny asi nejsmutnější postavou tragikomedie, protože jako jediná zatím neodmítla fráze, jejichž prázdnotu pomáhá "zdvojovat", na rozdíl od Sářiny mladší sestry Kláry. Její výstup podniká to, co je vlastní všem chrabrým bojovnicím v literatuře 20. století: dívka v sólu bez interpunkce vylíčí Penelopinu verzi toho, co bylo, a teenagerským slovníkem se loučí se zesnulou příbuznou.
Přestože mluvící mrtvolu angažovala už Muriel Sparková, soulad mezi časem a jazykem je objevem Woolfové a vychrlený monolog korunovaným obřím Ano vynalezl James Joyce, přináší nová kombinace těchto motivů spolu s úspornou melancholií autorky zážitek k nepřehlédnutí.
A s ním i precizní výkon překladatelky, která musela některé vtipy znova vymyslet. Pokud tedy platí, že spisovatel je vždy jen tak dobrý, jaký je v nejslabším místě svého talentu, pak Ali Smithové zbývá jen zbavit se oné trochy afektu, jíž obkládá svůj románový předmět doličný o tom, že navzdory globální "vatě" něco přetrvává. Nápaditá ironie a přepychová dvojznačnost se bez něj obejdou. Sounáležitost nelze ničím nahradit a slova přivolaná na její obranu dostatečně prokazují, že je na rozdíl od nás nesmrtelná.
Ali Smithová: Hotel svět, přeložila Petra Kůsová. Argo, Praha 2007. 156 stran