Hlavní obsah

Islandská básnířka Gerður Kristný: Literární dědictví je pro nás velmi důležité

Právo, Marta Bartošková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Gerður Kristný je výrazná postava islandské literatury. Je básnířka a autorka knížek pro děti, píše také divadelní hry, romány a biografie. Přispívá do literárních a společenských diskusí a nahlíží dění z feministické perspektivy. Ta se projevuje i v její básnické tvorbě, jejímž častým tématem je ženská cesta za svobodou a sebeobjevováním.

Foto: Měsíc autorského čtení

Gerður Kristný byla hostem Měsíce autorského čtení.

Článek

Za poému Blóðhófnir (Krvavé kopyto) získala Islandskou literární cenu a byla za ni také nominována na Literární cenu Severské rady.

Pravidelně píšete články o islandské literatuře do norského deníku Klassekampen. Jak na tom podle vás vaše literatura v současné době je?

Psát o naší literatuře do zahraničního listu mě moc těší, jsem ráda, že mám možnost referovat o tom, co stojí za pozornost. Je neustále z čeho brát.

Nejoblíbenější romány posledních let často vyprávějí o událostech z minulosti, protože islandská společnost stojí na určitém rozmezí. Náš jazyk se proměňuje, zažité představy o genderu a národnosti dostávají trhliny a globální oteplování ohrožuje samu naši existenci. V takové chvíli rádi utíkáme do minulosti, kde lidem hrozí jedině to, že nedostanou seno pod střechu dřív, než začne pršet.

Zato poezie zažívá velký rozkvět. Na scénu nastoupila celá řada mladých básníků a vychází jedna sbírka poezie za druhou. V posledních letech se islandští básníci na Nový rok scházejí v dřevěném domku v centru Reykjavíku k veřejnému čtení, které trvá po celý den. V tyto dny je nade vší pochybnost slyšet, že se básnictví na Islandu daří. Všichni autoři mají svůj styl. Všechno je povoleno.

Spisovatel Hallgrímur Helgason: Člověk se musí odvážit stárnout a zrát

Kultura

Pravda, básníci čerpají náměty z minulosti, ale zároveň stojí pevnýma nohama v přítomnosti, kde pípají mobilní telefony, nikdo se neobejde bez elektronické občanky, a když se přižene silný vichr, musejí se přivazovat trampolíny.

Ve svých dílech pracujete se staroseverskými mýty a pověstmi. Čím to, že mají čtenářům co říct ještě teď, po tisíci letech?

Literární dědictví staroislandského středověku je pro nás stále velmi důležité. Děti na základních školách čtou ságy o Islanďanech ve zkráceném vydání, ale na gymnáziích se probírá např. Sága o Njálovi v původní verzi.

Jsou to příběhy o velkých hrdinech a jejich osudech. Ukrývá se v nich i důležité ponaučení, ságy nám vyprávějí, že svému osudu nikdo neunikne a že pýcha předchází pád. Je také velmi zajímavé se zaměřit na vedlejší ságové postavy.

Jak se asi například cítila matka vikinga Gunnara, hlavního hrdiny Ságy o Njálovi? Měla tři syny, dva z nich zahynuli v boji a třetího odsoudili k vyhnanství. Ságami se nechala inspirovat i dramatička Brynhildur Guðjónsdóttir, ta napsala jednoaktovku o irské otrokyni Brák, chůvě vikinga Egilla Skallagrímssona. Osudy žen v době vikinské jsou hodné zamyšlení, protože o tomhle tématu se dlouhou dobu mlčelo.

Za svou poému Krvavé kopyto jste dostala Islandskou literární cenu. Přiblížíte, jak jste v ní pracovala s eddickými písněmi?

Krvavé kopyto vychází z Písně o Skírnim, která patří mezi nejznámější eddické skladby. Jsou to starodávné básně, jejichž kořeny sahají až k pohanské ústní tradici. Vyprávějí o staroseverských bozích, třeba o Odinovi a Thorovi, ale také o sourozencích Freyovi a Frei.

Vědmina píseň líčí, jak vznikl svět, ale i to, jak zanikne. Severská mytologie mi učarovala už jako dítěti. Zamilovala jsem si příběh o své jmenovkyni Gerd Gymisdóttir z Písně o Skírnim. Proto jsem si na nohu nechala vytetovat Freyův meč.

Píseň o Skírnim vypráví, jak bůh plodnosti Frey spatřil obryni Gerd a rozhodl se, že se jí zmocní. Poslal svého služebníka Skrírniho, aby mu ji přivedl, a zaplatil mu za to svým mečem a koněm jménem Krvavé kopyto. Při apokalypse zvané Soumrak bohů pak Frey zemře jako jeden z prvních, protože mu chybí meč, kterým by se bránil. Skírni Gerd donutí k poslušnosti výhrůžkami, děsí ji, že bude navždy sama, nemilovaná a že skončí v pekle.

RECENZE: Drsná severská krimi v kulisách lávových polí

Kultura

Já tyto představy interpretuji jako projevy deprese, té se neubrání ani udatné obryně. Gerd tedy nemá na vybranou, musí se bohu plodnosti podvolit, a tak Freyovu poskokovi slíbí, že za devět nocí opustí zemi obrů Jötunheim a usadí se v zemi bohů. V poslední strofě se Frey vyznává z toho, že je mu zatěžko čekat tak dlouho.

Rozhodla jsem se, že tu báseň složím nanovo a že v ní nechám promlouvat Gerd. Chtěla jsem, aby se směla rozloučit se svou domovinou a s matkou. Také jsem chtěla zjistit, co se stane, až se Frey s Gerd, ženou, kterou si koupil, setká.

Když jsem byla malá, četla jsem, že se Gerd po příchodu do Ásheimu počítala k bohyním. Připadalo mi, že si tím musela výrazně polepšit, ale když si tu píseň přečtete pozorně, je zřejmé, že se Gerd nechce domov opustit a že se podvolí, teprve když nemá na vybranou. Literární vědci tuto starou báseň dříve interpretovali jako milostnou, ale mně připadá, že pojednává o manipulaci a násilí.

Jak se Islanďané dívají na to, že staroseverskou literaturu bez skrupulí využívá americká popkultura a často ji velmi zjednodušuje?

Islanďané se dmou pýchou, kdykoliv se jejich krajanům v zahraničí daří. Já jsem stejně hrdá na islandskou skladatelku Hildur Guðnadóttir, která získala Oscara za hudbu ve filmu Joker, jako na to, že v marvelovkách hraje hlavní roli bůh hromu Thor!

O Krvavém kopytu jsem si povídala se čtenáři po celém světě a zjistila jsem, že na mnoha místech také mají mýty, které vyprávějí o podobných událostech.

Často se tam rozběhly zajímavé diskuse. Pamatuju si, že jsem o této poémě vyprávěla starším žákům ve školách v Rumunsku a Indii a ti díky marvelovkám přesně věděli, o čem mluvím. Když jsem se v Novém Dillí s mladými posluchači rozloučila, běželi za mnou kluci až k výtahu, aby mé znalosti doplnili. To mě pobavilo.

Vyrostla jste v Reykjavíku, žijete tam a často o tomto městě píšete. Proč se tam cítíte dobře?

Město, které mě vychovalo, považuju za nesmírně přátelské a krásné. Nemá dlouhou historii, ale přesto se tu odehrály i tragické události. Proto jsem v roce 2008 napsala knihu Zahrada, která vypráví o dívce jménem Eyja, která se nedávno přistěhovala do nové čtvrti. Děj knihy ovšem sahá až do podzimu 1918, kdy město zachvátila španělská chřipka a připravila o život spoustu lidí. Kniha právě teď vyšla ve slovenštině.

My Islanďané jsme přesvědčeni, že jsme si všichni rovni, ale i u nás samozřejmě někteří žijí na okraji a i ti zasluhují, aby jejich příběh zazněl. Také jsem napsala „vražednou poému“ Drápa, která vychází ze skutečných událostí: koncem 90. let zavraždil jednu mladou ženu její manžel u nich doma. Když ho za několik let pustili z vězení, zabili i jeho.

Reykjavík je velice krásný, zvlášť když je město zasněžené a panuje mírná zima. Ukrývá se tu spoustu příběhů, které stojí za to vyprávět. Reykjavík a jeho obyvatelé pro mě představují nekonečný zdroj inspirace.

Ve vaší poezii hrají důležitou roli přírodní živly. Jsou silné, neodbytné, nezkrotné. Člověk se vůči nim cítí nepatrný. Může být islandská příroda také laskavá?

V poslední době Island zasáhla série silných zemětřesení a dá se čekat, že v nejbližší době některé sopky vybuchnou. Když cítíte, že se vám roztřese celý dům, jste z toho velmi nervózní. Zároveň nikdo nepochybuje, že islandská příroda je se svými vodopády, potoky a travnatými dolíky velmi krásná.

Vědci hledají na Islandu gen dlouhověkosti

Věda a školy

Nové myšlenky se často rodí právě venku, uprostřed přírody. Naštěstí bydlím v Reykjavíku u pobřeží, z obývacího pokoje máme výhled na moře. S radostí pozoruju, jak venku poletují nejrůznější ptáci.

Moře je ostatně dalším silným motivem vaší tvorby. Změnil se v průběhu let postoj Islanďanů k němu?

Právě jsem se vrátila z Měsíce autorského čtení, který probíhal v České republice i na Slovensku, a o to silněji si uvědomuju, že žiju na ostrově a nemůžu si jen tak odskočit do zahraničí jako Středoevropané.

Moře je pro Islanďany životodárný pramen. Rybolov byl odjakživa zdrojem obživy. Říkáme, že moře dává a moře bere, a myslíme tím nejen úlovky, ale i oběti, které nás rybaření stálo.

Ne všichni, kteří se na moře vydají, se z něj ve zdraví vrátí. Moře je plné protikladů, izoluje nás, ale zároveň je pro nás cestou do světa. Ráda se na něj dívám doma oknem a zkoumám barvy vln, snažím se uhodnout, jak se mám obléknout. Když je moře temné, navlékám si svůj nejhuňatější svetr z ovčí vlny.

Co pro vás znamená vaše mateřština?

Islandštinu mám samozřejmě nesmírně ráda, jsem hrdá na to, že jsme svůj jazyk dokázali uchovat, ačkoliv jsme tak malý národ. Místo přebírání cizích výrazů pro nejnovější technické vymoženosti a jevy vytváříme vlastní islandská slova.

Islandština se tedy stejně jako naše krajina bez ustání proměňuje a tvaruje. Rodný jazyk je mi samozřejmě nejbližší ve chvílích, kdy pracuju, budí ve mně představy, příběhy, pocity. Vedu nepřetržitý vnitřní rozhovor se všemi, kdo psali islandsky už od doby, kdy se namáčely brky do inkoustu a na pergameny z telecí kůže se zapisovaly básně.

Probíhá bouřlivá diskuze o budoucnosti islandštiny a o pronikání angličtiny. Jak se k této otázce stavíte vy?

Já islandštině věřím. Nevnímám ji jen jako důvěrnou pracovní kolegyni, ale i jako svou kamarádku. Kdybych se o ni musela neustále strachovat, nemohla bych k ní mít tak blízký vztah. Jistě, občas mě nečekaně zatáhne do nějaké šlamastyky, ze které se pak musím vymotat, ale takové kamarádky přece bývají nejlepší.

Co si myslíte o tsunami islandských detektivek v zahraničí?

Na oblibu detektivkářek Yrsy Sigurðardóttir a Liljy Sigurðardóttir v cizích zemích jsem stejně pyšná jako na úspěchy boha hromu Thora. Naše premiérka Katrín Jakobsdóttir vystudovala islandistiku a o historii a vývoji islandských detektivek napsala bakalářskou práci.

Tvrdí v ní, že se islandským detektivkářům podařilo prosadit na trhu islandskou temnotu. To není na nepatrný národ špatné.

Když žijete v zemi, kde v zimě bývá taková tma jako tady, o to víc se radujete, když se konečně přihlásí jaro. Já ve své básnické tvorbě vyhlížím ze tmy a upírám pohled do světla.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám