Hlavní obsah
Jitka Smutná na návštěvě v Čapkově vile na pražských Vinohradech. Foto: Alena Hrbková

Herečka Jitka Smutná: Matka má jen své syny, které chrání

Sto třicet let uplynulo 9. ledna od narození jednoho z největších českých i evropských spisovatelů Karla Čapka. Jubileum inspirovalo řadu divadel k novému uvedení jeho her. V divadle Mana v pražských Vršovicích má dnes večer premiéru Čapkova Matka. Titulní roli ztvární herečka Jitka Smutná.

Jitka Smutná na návštěvě v Čapkově vile na pražských Vinohradech. Foto: Alena Hrbková
Herečka Jitka Smutná: Matka má jen své syny, které chrání

Jak vznikla nabídka zahrát si v Čapkově Matce?

Ve svém domovském angažmá v Městských divadlech pražských mám v inscenaci Čapek, kterou hrajeme v divadle Rokoko, v partu část z jeho Matky. Spoluautorka hry Věra Mašková, která je zároveň uměleckou šéfkou a dramaturgyní divadla Mana, se zřejmě inspirovala touto ukázkou a nabídla mi roli Matky na vršovické scéně.

A to v režii Petera Gábora, v jehož inscenaci Zlomatka jsem v pražském Divadle v Řeznické hrála titulní postavu dvanáct let. Takže se to tak všechno hezky sešlo.

Jaký máte vztah k Čapkovi?

Hodně jsem četla jeho prózu, jako ostatně celá má generace. K jeho modelovým hrám, zvláště k Matce, jsem však měla obezřetný vztah. Jenže ony jsou i přes jistou tezovitost dobře divadelně napsané. Když jsem si Matku po letech znovu přečetla, napadlo mě, že se dá hrát jako rodinné drama, jako příběh matky, která si chrání jediné, co má, to jest své syny.

Dnes má žena kromě rodiny vždycky ještě něco svého a je dobře, že není jen strážkyní rodinného krbu. Muži mají svá vznešená poslání, ale Čapkova Matka má jen je. Občas přemýšlím o tom, jak to cítí rodiče opravdových hrdinů. Jak se s hrdinstvím, které jejich děti třeba stálo život, vyrovnávají. Musí to být nesmírně těžké.

Čapkova hra je i o rozdílném chápání světa z mužského a ženského pohledu...

Právě. A věta „Tomu ty, maminko, nemůžeš rozumět“ je v ní jednou z nejčastějších. Ale ona tomu všemu rozumí, jen ze svého hlediska ženy a matky, která nese důsledky všech těch vznešených poslání a obětí a z jejíž náruče jí odpadávají kusy vlastního těla.

Vyrostla jste se třemi staršími bratry. Pomohlo vám to chápat mužský svět?

Určitě. I já vnímala, jak bratři postupně odcházejí do světa jako ti Honzové s ranečkem máminých buchet za něčím velikým. Můj bratr, kameraman Vladimír Smutný, odešel jako velmi mladý budovat do Košic televizní studio. Podobně i další dva bratři, kteří jsou dvojčata, jako u Čapka. Ti v jedenácti a půl nastoupili do vojenského gymnázia v Bratislavě.

Pamatuji se, jak byli šťastní, když odešli v dospělosti z armády. Mimochodem na fotce v zadním plánu dekorace naší inscenace jsem já coby malý řvoucí Tony v postýlce a moji tři bratři. Takže já jejich mužské argumenty chápu, ale zároveň se jim jako matka dvou dětí intuitivně bráním.

Ale také si uvědomuju, že Čapkova Matka své syny vychovala jako muže, nebránila jim v jejich mužských zájmech a posláních, i když o ně měla strach. Ano, kromě toho nejmladšího. A tam začíná naše inscenace.

Také s velkou úctou vzpomínám na maminku, která s námi zůstala sama. Přesto nám umožnila vystudovat vysoké školy, rozvinout naše zájmy a vychovala nás k pracovitosti.

Co byste vzkázala divákům Čapkovy Matky?

Kdyby si alespoň pár mladých lidí, kteří na naše představení přijdou, uvědomilo, že hazardovat se svým životem jakýmkoli způsobem se nemá, protože po nich zbudou mámy, jejichž životy už nikdy nebudou v pořádku, tak bych byla spokojená.

Jak se vyrovnáváte s patosem Čapkova jazyka?

Bojovala jsem s ním od začátku a snažila se ho zredukovat na minimum. Jenže Čapkově Matce jistá rovina patosu i slz sluší. Jen je musí mít v očích diváci, ne my. Někdy mě to však na jevišti dostihne.

Vzpomínám často na Borise Rösnera, který byl králem moderního patosu, v němž byla obsažená veškerá bolest i vznešenost, která na jeviště patří. Takový patos bych si pro Čapkovu Matku přála. Musím říct, že zkoušení takového textu je emočně vyčerpávající a po každé zkoušce se z téhle role dlouho a těžko otřepávám. Ale zároveň je to krásné.

Mám tam báječné kolegy, kterými jsou Dušan Sitek, Aleš Bílík, Leonard Hädler Stirský, Jaroslav Blažek, Ivan Koreček a Matěj Vejdělek. Je s nimi radost zkoušet.

Co vás čeká po Matce?

Dokončím sezonu v angažmá v Městských divadlech pražských, ale další už nezačnu. Budu na volné noze. S tím, že mi těsnější spolupráci nabídlo pražské Divadlo Ungelt, kde hraju s Alenou Mihulovou v inscenaci Přítelkyně a kde bych měla začít zkoušet další hru.

V divadle Mana hraju kromě Matky i v inscenaci Teror a 24. března tam budu i zpívat na svém benefičním koncertu pro terapeutické centrum Gaudia proti rakovině, kterého jsem patronkou.

V Klicperově divadle v Hradci Králové alternuju v Kočičí hře postavu Erži Orbánové s Pavlou Tomicovou. Střídat scény, velká i malá jeviště, mě vždycky bavilo. Jezdím stále s kytarou a svými písničkami. V březnu mám se svou kapelou Rodinná fúze koncert na Dobešce a v červnu tradičně v pražské Viole.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků