Článek
„Honza byl jako slunce. Návrat do takzvaně normálního života po úrazu, kdy se za něj všichni modlili, byla nejen jeho zásluha, ale i všech, kteří mu to přáli. Věděl, že se od něj očekává, že bude zářit, a dokázal to,“ řekl Novinkám šéf hereckého spolku Kašpar Jakub Špalek.
Principál pražského Divadla v Celetné se s Potměšilem spřátelil na sklonku osmdesátých let během studií na DAMU, ačkoli nebyli ve stejném ročníku. Už tehdy plánovali, že spolu založí divadelní soubor.
„Honza byl v té době jeden z nejúspěšnějších herců. Jinak než jako na naprostou hvězdu na něj vzpomínat nemůžu. Události konce listopadu 1989 ho změnily. Dál už vzpomínám na naši společnou pouť, na to, co všechno je možné dělat s invalidním hercem na českém jevišti. To jsme si vrchovatě užili,“ řekl Špalek Novinkám.
Potměšil se podle něj vrátil na jeviště nedlouho po svém ochrnutí po vážné autonehodě na začátku prosince 1989, kdy jezdil po republice v rámci takzvaných spanilých jízd. Přestože ještě nebyl v plné tělesné kondici, zhostil se role biskupa ve hře Hodina mezi psem a vlkem v pražském Divadle Rokoko, kde jejich spolek Kašpar tehdy působil.
„Bylo to velice omezené a svým způsobem nenáročné. Hrál postavu, která seděla v hledišti a hodně mluvila. S hendikepem jsme to nijak neřešili,“ doplnil Špalek.
Postupně se učili, jak se dá s invalidním vozíkem pracovat. V roce 1993 pak přišla Potměšilova zásadní role v Růži pro Algernon. Hlavní postavu Charlieho Gordona ztvárňoval takřka tři dekády, až do roku 2022.
„Honza býval na jevišti hodinu a čtyřicet minut bez pauzy. Fyzicky to byl obrovský výkon i pro zdravého člověka,“ podotkl šéf divadla.
Dodal, že angažováním nechtěl Potměšilovi pomáhat nebo ho vracet do života. „V době, kdy česká společnost ještě nic nevyvažovala, jsme v divadle měli homosexuály, černochy a k tomu invalidy. Vždycky mě zajímalo jedině to, jak kvalitní je ten člověk herec,“ upřesnil.
Vít Olmer: Honza byl přímý a nezáludný
Na Potměšila pro Novinky zavzpomínal také režisér Vít Olmer. Ten se s ním seznámil v polovině osmdesátých let, když připravoval film Bony a klid. Na hlavní roli naivního Martina, který naletí vekslákům, si představoval sympatického mladíka. Pořádal tehdy rozsáhlý casting.
„Honza Potměšil nám z nich vyšel nejlíp. Ukázal se být nejenom vynikajícím hercem a sportovcem, ale taky báječným člověkem. Na první pohled jsme si padli do oka. Byl přímý a nezáludný. Co na srdci, to na jazyku. A k tomu navíc velice kultivovaný,“ vyzdvihl jej Olmer.
Proslulé krimi komedii z roku 1987 podle režisérových slov Potměšil vetkl i vlastní nápady. Lehce si poupravoval repliky své postavy tak, aby odpovídala chování jeho generace.
„Zkrátka je vylepšoval. Tak to ostatně dělají všichni velcí herci. S Honzou byla nádherná spolupráce. Komunismus se pomalu chýlil ke konci, všichni ze štábu jsme byli v bojovné náladě a film jsme dělali s obrovským nasazením,“ podotkl.
S hercem pak znovu spolupracoval po více než čtvrtstoletí, když jej obsadil do pokračování tohoto snímku. V roce 2014 tak Potměšil zopakoval úlohu Martina.
„Lidé s hendikepem někdy zatrpknou. Honza byl ale plný života, nadšení a pozitivity. Bylo to neskutečné,“ řekl Olmer. S hercem před pár lety plánoval točit díl pořadu Třináctá komnata. „Honza se na to těšil, ale bohužel už na tom nebyl zdravotně dobře, tak z toho sešlo,“ uzavřel.
Zesnulému herci vzdávají hold i další blízcí spolupracovníci. „Jíro můj, leť! Lehce a svobodně… S láskou a obdivem navždy, Tvoje Jasněnka,“ vzkázala mu například herečka Michaela Kuklová, jež se po Potměšilově boku představila v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci režiséra Zdeňka Trošky z roku 1987.
