Hlavní obsah
Test Dept jsou na světě od roku 1981. Foto: archiv kapely

Graham Cunningham ze skupiny Test Dept: Je čas vyjádřit, jak vnímáme stav světa

Britská industriální skupina Test Dept, která pomáhala v osmdesátých letech definovat podobu žánru, vystoupí 6. listopadu v pražském Paláci Akropolis. Do Čech se vrátí po čtyřiadvaceti letech.

Test Dept jsou na světě od roku 1981. Foto: archiv kapely
Graham Cunningham ze skupiny Test Dept: Je čas vyjádřit, jak vnímáme stav světa

Na konci devadesátých let se sice rozpadla, ale před pěti lety se vrátila. Nejprve ve velké videoinstalaci DS30 připomněla třicet let od hornických stávek v Británii, když natočila desku Shoulder To Shoulder se sborem stávkujících horníků. Pak kapela okolo Grahama Cunninghama, který odpověděl na otázky, a Paula Jamrozyho začala hrát.

Co budete v Praze hrát?

Koncertní repertoár postavený na skladbách z aktuálního alba Disturbance.

To jste vydali po dvacetileté pauze. Jak těžké bylo po tak dlouhé době psát nový materiál?

Vývoj postupuje organicky a my měli pocit, že nastal čas vyjádřit, jak vnímáme stav světa okolo nás, a dotknout se toho, že se stal takovým, jaký je. Vždycky jsme měli zájem vytvářet zvuk, který byl nový, současný a přitom odkazoval k tomu, z čeho jsme vzešli. Při nové kalibraci našeho zvuku a estetiky jsme považovali za důležité spojit minulost s přítomností.

Spolupráce s novými lidmi, s producentkou a zvukařkou Lottie Pouletovou, bubeníkem Zelem Kautem a Davidem Altwegerem, který má na starosti vizuální stránku projektu, nám dala čerstvou dynamickou inspiraci.

Kde jste hledali nápady na nové album?

Začalo to s projekty, jako byla instalace DS30 a film a kniha Total State Machine. Ty nás přivedly k tomu, abychom se podívali do našeho zvukového archivu a zhodnotili náš raný materiál a jeho relevanci k dnešní politické a sociální situaci a klimatu.

Mohli jsme vidět spojení mezi začátkem neoliberálního konsenzu během vlády Margaret Thatcherové, jeho rozšířením v celém světě a dnešní dopady této politiky. Žijeme na konci hry a album to odráží.

Nejste smutný z toho, že se vracejí ideje z doby Thatcherové?

To není návrat, je to jen konec dlouhého časového oblouku, během kterého se stala hyperkapitalistická politika krédem napříč světem. Neoliberální dogma laissez-faire (nevměšování se do ekonomiky, pozn. aut.) bylo výsledkem osy Thatcherová–Reagan, která prosazovala tuto politiku na úkor pracujících a jejich výhod. Takže nyní jsme spíše než konce historie svědky chaotického přerodu. Doufejme, že se z chaosu vynoří posun k nějakému většímu celosvětovému pohledu, který se podívá na boj s klíčovými tématy chudoby, korporalismu i klimatických změn a zaměří se na skutečné příčiny dnešní nerovnosti.

Bude to vyžadovat soustředěné úsilí těch, kteří se staví proti stávajícímu směřování. Ale my potřebujeme mluvit k moci, a když je to nutné, protestovat a zvolit si ty, kteří jsou oddáni prosazení pozitivních změn.

Co pro vás znamená industrial v hudbě a jak moc se změnil?

Byli jsme napůl vážně citováni, když jsme řekli, že jsme jediná opravdu industriální kapela, protože jsme jako jediní pracovali s dělníky v průmyslu, jimiž jsou stávkující horníci a tiskaři ve Spojeném království. Přetavili jsme tuto zkušenost do naší estetiky a identity.

Vždy jsme se na sebe dívali jako na kolektiv, na zkonstruovaný velký stroj ve smyslu funkční jednotky, jehož práce je koordinovaná a jehož všemi součástkami jsme my sami. To nám poskytlo vizi, že budujeme něco obrovského, přesahujícího individualistická ega, na která jsme nahlíželi jako na zastaralou rockovou pózu.

Vždy jsme se stavěli proti ideji mediální úzké škatulky industrialu, protože jsme věci viděli šířeji. Když úžasné období postpunkové kreativity zplodilo industriální hnutí, bylo mnoho rozdílů mezi skupinami. Dnešní industrial je široké spektrum zvuků, od čistého noisu přes EBM a dál. Ačkoli mnohé americké industriální kapely jsou více rockové, jen využívající prvky elektroniky a noisu. Myslím, že Test Dept vyšli z evropského dědictví nalezených zvuků, experimentů s elektronikou, klasické avantgardy a hlukové estetiky vyvážené množstvím kmenových bubnů a vazbami na Blízký východ.

Existuje pořád industriální scéna?

Pokud tu je scéna, tak je to tavicí kotlík subkultur. To není špatné, protože má potenciál pohybu místo toho, aby lpěl na ideálech osmdesátých let. Nyní zahrnuje hodně techna a ve zvuku je velký vliv hip hopu a grimu. V Americe se dotýká více metalu a noisu, v Evropě možná více avantgardy nebo klasiky a je široce spojen s gotickou scénou. Naše publikum je ale jistě političtější a angažovanější.

Co vás inspirovalo k tomu, že jste dělali site-specific projekty pro určitá místa?

Často jsme vytvářeli sitespecific projekty velkého rozsahu, ačkoli já raději používám termín reagující na lokaci, ať už to byla raná vystoupení The Unacceptable Face Of Freedom v Paddingtonu v Londýně v roce 1986, Our Finest Hour na expu 1986 ve Vancouveru až k divadelním spolupracím Demonomania ve Valladolidu, Gododdin s velšskou divadelní společností Brith Gof na přelomu let 1989 a 1990, nebo The Second Coming v Glasgowě v roce 1990.

Jak důležitá jsou pro vás videa a instalace?

Od počátků s Brettem Turnbullem byly obrazy vždy integrální součástí našich vystoupení. Konstruktivističtější pojetí bylo ovlivněné sovětskými avantgardními filmaři Dzigou Vertovem a Sergejem Ejeznštejnem, ale uchovávalo si britský feeling. Nyní pracujeme s rakouským umělcem Davidem Altwegerem, který má originální a působivý styl, jenž je současně abstraktní a vypravěčský. Je politický a reaguje na zvuk, což vytváří totální zážitek.

Instalace jsou oblastí, do které bychom se rádi více zapojili. Naším prvním projektem při návratu byla filmová instalace DS30 na řece Tyne v Dunston Staiths v Newcastlu při příležitosti třicátého výročí hornických stávek. Taková díla vyžadují mnoho času i velké náklady a je těžké dosáhnout měřítka, ve kterém bychom rádi pracovali. Pokud tedy nedostáváte velkou podporu od uměleckých organizací.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků