Hlavní obsah
Finalistky MissOK 2015 Foto: MissOK

Gary Shteyngart: Mou vlastí jsou velkoměsta

V Baku v Ázerbájdžánu si ho spletli s íránským teroristou, v berlínském baru ho považovali za chudého indického přistěhovalce zneužívajícího štědrý sociální systém. V malém českém městečku mu na místní diskotéce chtěli skini dát za vyučenou, měli ho za Araba. Ale Gary Shteyngart je židovský spisovatel, muž s tmavou, olivovou pletí a černýma očima.

Finalistky MissOK 2015 Foto: MissOK
Gary Shteyngart: Mou vlastí jsou velkoměsta

Narodil se v roce 1972 v Leningradě, dnes opět Sankt Petěrburgu, v sedmi letech se s rodiči přestěhoval do New Yorku. Dnes má americký pas, kreditku American Express, ale domov nemá nikde, což se dá vyčíst i z jeho knihy Příručka ruské debutantky (The Russian Debutante's Handbook, 2002), kterou představil na letošním Festivalu spisovatelů Praha.

Existuje nová generace ruských emigrantů, jako se kdysi mluvilo například o bílé emigraci? Mají noví Rusové, kteří se rozprchli po světě, něco společného?

Tvoří poslední evropskou emigraci. Z Evropy už se neutíká jako dříve nebo jako dnes z Číny nebo Indie. Ale v Rusku nemají talentovaní a schopní lidé často jinou možnost, pokud se chtějí prosadit. Ti, kdo mohou, raději odejdou. Na druhou stranu situace ruských emigrantů v Americe je jiná, než tomu bylo kdysi před mnoha lety v západní Evropě. Netvoří nějakou soudržnou skupinu, neudržují si příliš ruské povědomí, nečtou si Puškina (smích). Rozprchli se po celé zemi a žijí velmi americky, jistě s výjimkou malých komunit ruských Židů, u nichž si připadáte jako před lety někde v Haliči. Amerika vás lehce sežere. Mě naštěstí nutili doma mluvit a číst rusky, a proto jsem se stal spisovatelem, třebaže už píšu anglicky. 

Jak jste se tehdy dostal z Brežněvova Ruska do Ameriky?

Moje rodina je židovská, takže nás pustili, třebaže otec pracoval ve velmi citlivé oblasti jako inženýr. Nejdříve jsme se přestěhovali do Říma, slunné ulice a otevření lidé, to bylo pro mě zjevení. Zato později New York představoval kulturní šok. Doma jsem se pohyboval v uměleckém prostředí, všichni příbuzní, tetičky, strýčkové byli pianisté, básníci nebo dělali něco podobného, a najednou jsem žil v prostředí, kde se všichni jen snažili vydělat hodně peněz. Bylo pro mě obtížné se s Amerikou sžít, odjel jsem jako dítě sovětské školy, které mělo všechny hrdinské představy o Rudé armádě a znalo písničky o Leninovi. Jako by se mi úplně převrátil svět.

Jaké to je být Američan?

Zažívám nad tím smíšené pocity. Miluji Ameriku, protože mi umožňuje cítit se bezpečně. Nemusím se bát, že mě na ulici budou pronásledovat kluci s řetězy nebo že mě budou někde považovat za teroristu. Ale když vidím symbol Spojených států, ptám se, jestli je to má země, můj stát. Nebo bych měl mít domov spíše v Izraeli? Kde to je doma? Řekl bych, že se tak cítím možná v New Yorku, v Los Angeles, v Londýně nebo v Římě, kde teď bydlím. Mou vlast tvoří tahle velkoměsta, ale už ne nějaké území nebo národní stát. Jsem spíše věčným emigrantem. 

Ale současná Amerika reaguje jinak než jako stát bezpečí. Žene ji dopředu strach, a když posloucháte Bushe...

...tak dostanete opravdu strach. Po 11. září se toho hodně změnilo. Předtím jsme považovali Ameriku za bezpečnou zemi. Vždyť jenom čtrnáct procent Američanů vlastní pas, a tedy uvažuje o tom, že čas od času vycestuje a stráví nějaký čas v cizině. Zbytek žije s tím, že nikdy nepřekročí hranice, že vše, co potřebuje, najde doma. A najednou se tihle lidé, kteří nedovedou na mapě najít ani Brazílii, musí vyrovnat s tím, že jinde mohou jejich Ameriku nenávidět. Že jí nerozumějí a nesdílejí přesvědčení většiny Američanů, že se jedná v podstatě o božskou zemi. Protože v Americe považují Boha a Ježíše za nejdůležitější spoluobčany. Jsou velmi náboženští, a to myslím doslova.

Odráží se to i v zahraniční politice, kterou určují lidé, jako je dnes Bush se svým černobílým vnímáním. Oni vážně věří, že muslimové reprezentují zlo a že nadchází souboj jednoho Boha s jiným. Bohužel, to také patří k Americe. Ale co bylo ještě horší, teroristické útoky ohrozily jednu z nejcennějších věcí, kterou Amerika lidstvu dala, svobodu projevu. Tři tisíce obětí z World Trade Center - to je hrůza, ale máme za to zaplatit tuhle cenu - omezit svobodu projevu? Zavírat lidi za to, že mají na tričku napsaná protivládní hesla? Nebo vyhazovat z rádia komiky, kteří mluví proti vládní politice, což se také stalo? Já bych se svobody slova nezřekl ani za dva milióny mrtvých, při veškeré úctě a respektu k nim. 

Na začátku 90. let jste rok pobýval v Praze, ve vaší knize dokonce české hlavní město figuruje pod pseudonymem Plava. S velkou ironií zde popisujete život Američanů, přechodně usazených v této Paříži 90. let, jak se říkalo. Připadají si jako mladí Hemingwayové, kteří si navzájem předčítají svou špatnou poezii, píšete. Čím vás Praha inspirovala, je to literární město?

Ano, určitě. Získal jsem tady důležitou životní zkušenost. Přijel jsem a cítil jsem, jak se tady rozpadá starý svět. Ocitl jsem se ve velkém zmatku. Lidé se učili, jak žít jinak, najednou už nešlo rozdělovat druhé na komunisty a nekomunisty, na nepřátele a spojence. Neboť ve světě svobodného trhu se všichni stávají do určité míry vašimi nepřáteli, nic už není tak jednoznačné. Navíc jsem se pohyboval mezi Američany a Angličany, kteří si všude s sebou nesou svou angloamerickou kulturu. I včera večer jsem potkal jednoho Brita na Staroměstském náměstí, který anglicky hulákal: Kde se tu dá sakra sehnat nějaká pořádná pizza? To přesně svědčí o agresivitě jejich kultury: kamkoliv přijedou, hledají své pizzerie, hamburgery, americké bary...

Jak v USA přijali váš ironický popis americké komunity v cizině?

Někteří se hodně smáli, jiní se divili, že si z nich dělám legraci. Jak můžu! Ale i Američané mají smysl pro ironii, nemyslete si. Ta obrovská země vstřebává humor všech přistěhovalců, kteří do ní proudí po staletí. Na druhou stranu je mnoho Američanů, kteří se naopak usadili v chudých zemích, po roce 1989 třeba v Praze, a dnes směřují ještě dál na východ, nedávno zaplavili například Sankt Petěrburg. Jde o zvláštní sortu lidí, kteří odcházejí z USA z různých důvodů. Někteří proto, že se nedokázali doma prosadit, jiní hledají ženy, které tam mohou snadněji získat než doma, a někteří sní své šílené sny, třeba o novém Hemingwayovi.

Ve vaší knížce figuruje i ruská mafie? Když se u nás objeví Rus, který řídí jen trochu luxusnější auto, člověk obyčejně pomyslí na mafii? Setkáváte se také s podobnými předsudky?

Moji známí v New Yorku dobře vědí, že jsem příliš chudý na to, abych byl mafián (smích). Ale když jsem se objevil v jedné z postsovětských republik - nebudu raději říkat, o kterou šlo -, místní politici skutečně očekávali, že jim pomůžu tímhle způsobem. Premiér a jeho lidé mě deset dnů hostili na jejich dače a potom mě žádali, abych je zastupoval v USA a pomohl jim ukrást 800 miliónů dolarů z peněz americké charity. Říkali, mluvíte výborně rusky, anglicky, jste Žid, vyznáte se (smích)...

Gary Shteyngart : Příručka ruské debutantky

Jedna ze závěrečných scén se odehrává o rok později: Vladimir měl na vybranou mezi místem poradce u americké firmy Arthur Anderson a kariérou v ruské mafii. Moudře se rozhodl pro ruskou mafii. Teď se s ním setkáváme ve východní Evropě, v městě Praha, známém jako Paříž devadesátých let, kde pracuje pro ruského gangstera jménem Krtek. Vladimir má za úkol vytvořit v Praze pyramidovou hru, podobnou, jakou založil Ponzi ve dvacátých letech v Americe; podniká se to za účelem okradení 30 000 mladých Američanů, kteří se sjíždějí do města v přesvědčení, že každý z nich je příští Ernest Hemingway nebo Gertruda Steinová.  

Vladimir a jeho americká přítelkyně Morgan si smluvili schůzku s Krtkem a jeho přítelkyní Lenou. Sešli se v restauraci amerického stylu pojmenované Silnice 66.

"Jak jste se vy dva poznali?" zeptala se Morgan.

"Mhmmm..." Krtek se nostalgicky zasmál. "Fantastická historka. Mám ji říct? Oukej. Tak jednou je Krtek v Dněpropetrovsku, to je na východní Ukrajině, a moc lidí mu dělá špatný věci a Krtek jim teda dělá eště horší věci a čas na hodinách dělá tik, tik, tik, tik, a když se ručička dvakrát votočí, teda po čtyřiceti osmi hodinách, je Krtek naživu a jeho nepřátelé jsou ... ech... po smrti."

"Počkejte," řekla Morgan. "Chcete říct..." "Jsou po smrti jen metaforicky," řekl Vladimir.

"A tak," pokračoval Krtek, "špatná práce je hotová, ale Krtek je pořád moc vopuštěnej a hrozně smutnej. V Dněpropetrovsku nemá nikoho. Jeho bratranec se zabil minulej rok a děda Ljoša, vzdálený příbuzný, se upil. Tak to je konec! Žádná rodina, žádnej kamarád, nic."

"Bjednyj moj surok," řekla Lena. "Jak řekneš anglicky, Krtku, ty můj ubožáčku..."

"Víte, naprosto vás chápu," řekla Morgan. "Je tak těžké přijít do cizího města, dokonce i v Americe. Jednou jsem přijela do Daytonu. Byla jsem tam v basketbalovým táboře..."

"Na každej pád," přerušil ji Krtek, "jsem teda v Dněpropetrovsku a postel je hrozně studená a nikde žádný děvče, na který by si člověk moh lehnout, a tak Krtek jde, jak tomu řikáte, publični dom? Dům publika? Víte, co to je?"

Lena namočila kus dlouhého zvlněného pomfritu do misky s pálivou omáčkou. "Dům děvčat, možná," navrhla.

"Přesně tak. Takovej dum. A tak si sedne a vejde Madam a začne Krtkovi představovat takový a takový děvčata. A Krtek dělá jen pfff, pfff! Uplivne si, protože jsou tak ošklivý. Jedna má třeba obličej černej jako cikánka, jiná nos jako horu, třetí mluví nějakou hatmatilkou jako Pygmejové v Kongu, ani slovo rusky... A přitom Krtek hledá, víte... speciální děvče."

"Má moc vzdělání," říká Lena a poplácává ho po obrovité ruce. "Toljo, měl bys přednést Morganě tu slavnou poemu Alexandra Sergejeviče Puškina, co se jmenuje hmm..." Pohlédla na Vladimira.

"Bronzový jezdec?" hádal Vladimir.

"Ta, ano. Bronzový jezdec. Je to o slavný soše muže na koni."

"Leno! Prosím tě, vypravuju historku!" okřikl ji Krtek.

"Tak Krtek už je na odchodu z Domu děvčete, ale vtom uslyší krásnej zvuk z pokoje lásky. ,Och! Och! Och!' Jako nádhernej slovanskej anděl. ,Och! Och! Och!' ,Řekněte mi, kdo dělá to óch?' zeptá se tý Madam? ,Á, to je naše Lenočka, ta dělá takový óch, ale ta je jen za valuty, víte, za tvrdou měnu.' Krtek nato: ,Já mám dolary, deutsche mark, finskou marku, nu, co chcete?' Tak Madam říká okay, ať si sedne na dvacet minut na divan a brzy bude mít tuhle Lenu. Tak Krtek sedí a sedí a slyší to nádherný óch! Jako když zpívá pták pro jinýho ptáka a najednou je... jak se to řekne, Vladimire?"

....

 "A tak čtyři měsíce na to jsme s váma tady u stolu," shrnula to praktická Lena za něho. "A teď mi řekněte," obrátila se na skoro zkamenělou Morgan, "jak vy jste se seznámila s Vladimirem?"

Úryvky z románu přeložila Hana Žantovská.

Je mi z toho velice smutno, ale dnes žijeme s pocitem, že kolem se daří korupci a nelze proti tomu nic moc dělat. Je to depresívní, ale každý spisovatel by se měl stavět proti podobným věcem. O čem by jinak měl psát? V Americe existují takzvané romány z předměstí, v nichž vystupují lidé střední třídy, rodiče se rozvádějí, děti trpí. Ale já bych nedovedl psát podobné příběhy, aniž bych se dotkl politiky. Vždyť i sex a umění jsou politické.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků