Článek
V první části zazněl koncert pro violoncello a orchestr h moll, opus 104, po přestávce se Dvořákovou síni rozezněla Symfonie č. 9 e moll, opus 95 „Z Nového světa“, kterou pod taktovkou kolumbijského dirigenta Andrése Orozco-Estrady zahrála Filarmonica della Scala známého milánského operního domu. Hudební večer byl otevřen podle lombardského zvyku místní státní hymnou.
Vybrat si takto známý a svým způsobem náročný program nese riziko přísného srovnávání, i když existuje řada interpretačních výkladů a žádný z nich nemusí být špatný. Sólista Dvořákova cellového koncertu německý violoncellista Daniel Müller-Schott vsadil na zpěvnost a intenzivní expresivitu. Odměnou mu byla zvučnost sólového partu, čehož dosahoval mimo jiné romanticky pojatou agogikou.
Dirigent mu v tom plně vyhověl a nechal ho volně vyzpívat konce frází. Na druhé straně tím se ztrácela formová čitelnost spíše klasicky koncipovaného díla, zejména v první větě. Takto zněl Dvořák příliš nasládle a postrádal českou věcnost, pramenící z tradičního venkovského prostředí, pro nějž je charakteristická rytmická a tempová přesnost.
Žák Mstislava Rostropoviče a vítěz Čajkovského soutěže v Moskvě se patrně snažil objevit ve Dvořákově koncertantním díle slovanského ducha, ale určitá strohost by v tomto případě byla namístě, třebaže skladba vznikla pod dojmem úmrtí skladatelovy platonické lásky. Svědčí o tom citace nádherné písně Kéž duch můj sám, s jejíž melodií se několikrát setkáme, zejména pak v samotném závěru díla.
Návštěvníci Dvořákovy Prahy vyslechnou ještě v rámci festivalu mistrův Houslový koncert, který v sólovém partu přednese 9. září za doprovodu Akademie svatého Martina v polích český houslista Josef Špaček.
Druhá část zahajovacího večera patřila provedení Novosvětské, což je pro zahraniční orchestr v pražském prostředí nezáviděníhodná pozice, protože obecenstvo zná desítky interpretačních výkladů, a to dokonce jen pod taktovkami českých dirigentů. Kolumbijec Orozco-Estrada přistoupil k symfonii bez zbytečných předsudků a spolehl se plně na svou muzikalitu.
V první větě zaujal hudebním dramatismem a jasně tesanou sonátovou formou. Ve druhé části Largo se tajil dech pod detailně nuancovanou dynamikou a logickou výstavbou jednotlivých frází. Scherzo zase bylo živou konverzací hudebních nástrojů, které mezi sebou vedly dialog plný hudebních ozvěn. Závěrečná část symfonie zaujala svou monumentalitou za přispění kontrastních dynamických ploch. Po neutuchajícím potlesku přidali ještě milánští hudebníci Rossiniho předehru k opeře Lazebník sevillský.
Může se vám hodit na Firmy.cz: