Článek
Svůj sen o velké činohře bude mít od ledna příštího roku možnost naplnit jako šéf činohry brněnského Národního divadla.
Jaká je tedy ta velká činohra, o níž sníte? Dnes je v módě dělat spíše alternativní divadlo…
Za módní bych označil spíše puzení činohry přebírat postupy alternativního divadla. A tím sebe samu rozmělňovat. Neboť k čemu je alternativní divadlo vlastně alternativní? Podle postupů, které programově pomíjí, jako jsou východisko v dramatickém textu či herec vytvářející postavu, řekl bych, že k činohře.
A zaplaťpánbůh za to. Ještě aby se všude hrála jen činohra. Já však v Brně sním o činoherním divadle, které bude alternativou k alternativnímu divadlu.
Co chápete pod pojmem velká činohra?
Technicky vzato, Národní divadlo Brno svou velkou činohru dávno má, chápeme-li ji jako činohru provozovanou ve velkém divadelním domě. Přesto jsem přesvědčen, že ji lze formulovat dramaturgicky pregnantněji, a to repertoárem, který si žádá adekvátní herecký styl a režijně-scénografické gesto. A kterému dá ten večer přednost zhruba půl tisíce diváků.
Ty budeme lákat na dramatické činoherní divadlo, ne třeba na fúzi s novým cirkusem. Když dnes pozoruji preferenci mimických a akrobatických dovedností před uměním dramatu, připomíná mi to antický Řím.
Co od Brna a brněnského publika očekáváte?
Řekl bych, že proti pražskému Národnímu divadlu, kde je třeba zase a znovu tvořivě řešit heslo Národ sobě, se mi spíše uleví. V případě Brna bych ono Národní v názvu nepřeceňoval. Daleko spíš se identifikuji s názvem Mahenova činohra. Budu uměleckým šéfem Mahenovy činohry, stejně jako režisér Jiří Heřman je uměleckým šéfem Janáčkovy opery. Čili ne Šotkova činohra, ale vědomí tradice a potřeby jejího rozvíjení. Od očekávání však nikdy není daleko ke stereotypní představě.
Na své první brněnské tiskovce jsem mluvil o činohře, načež padl dotaz: Máme tomu rozumět tak, že chcete dělat klasiku? Přitom slovo klasika ode mě vůbec nezaznělo. Činohra neznamená automaticky klasiku, může jít stejně tak o hru současnou či původní. Chtěl jsem tím říct, že budu maximálně dbát na pěstování dramatu.
A to v době, kdy se místo dramatického textu spíše preferuje téma?
Jistě, vytrácí se cit pro scénický potenciál napsané činohry a kvalita hry se redukuje na její téma. Je fatální chybou spatřovat v dramatickém textu zvláštní případ literatury. Drama není text, který se teprve převádí na jeviště, ale zapsaná konkrétní scénická představa. Proto musí být text přečten dramaturgicky, ne literárněvědně. Důsledně vzato, a mnozí režiséři to neuslyší rádi, spolurežisérem činoherní inscenace je vždy také dramatik.

Milan Šotek
Jakou roli hrají ve velké činohře herci?
Zásadní. Má důvěra ve velkou činohru se zakládá právě na zkušenosti s výbornými herci. Jsem přesvědčen, že herec de facto určuje poetiku konkrétního divadla. Pracuje-li režisér se špatnými herci, a ponechme stranou chybný odhad jejich možností, bude hlavním úkolem jejich nedostatky zastřít. Není ale škoda, když se postupy dejme tomu amatérského divadla aplikují na výborné herce? V brněnském Národním divadle je velice slušný soubor, ale zároveň je tam přehostováno k prasknutí.
S kmenovým režisérem Štěpánem Páclem chceme důsledně budovat ansámbl, aby právě a výhradně on náš repertoár uhrál. Velká činohra, to jsou spojité nádoby dobrých dramatiků, herců, režisérů a výtvarníků, a zastřešujícím pojmem všeho konání je dramaturgické myšlení.
Jak v tom figurují ve vaší koncepci diváci?
Může to znít zpupně, ale chci dělat divadlo, o kterém budu nejprve bytostně přesvědčen já sám. Nechci spekulovat s diváckým očekáváním, nechci couvat po jejich případném prvním odmítnutí. Vytrvat tři sezóny a až pak se ptát, co na to diváci. A podle toho zvážit své setrvání. Ideální samozřejmě je, když se osobní vkus dramaturga kryje s potřebami velkého činoherního divadla. Vzhledem k tomu, že to není zas až tak častý případ, vybavuje se mi bonmot dramaturga Karla Krause: Aktuální je to, čeho se nedostává.
A čeho se podle vás divákům dnes nedostává?
Poezie. A to nikoli ve smyslu lyriky či řeči vázané, ale citlivosti pro jiné kvality jazyka a skutečnosti než ty pouze významové a utilitární. Poezie jako práce s metaforou, se slovem, s češtinou a nikdy na úkor dramatičnosti. To jde ruku v ruce s touhou pěstovat v Brně současnou českou dramatiku, která nebude jen esejistickým textovým materiálem pro režiséra, jenž jí teprve má vtisknout scénické kvality.
Máte už konkrétní představu o repertoáru?
Dramaturgický plán své první sezóny 2019/20 chci ještě nějaký čas tajit. Ale s potěšením pociťuji blízkost Vídně. Hlásím se ke středoevropanství jako životnímu pocitu a historické zkušenosti. A tak ke mně promlouvají autoři jako Ödön von Horváth, Arthur Schnitzler či Johann Nepomuk Nestroy, který navíc prozrazuje mou chuť pěstovat komedii jako čistý a výsostně herecký žánr.
Dnes, kdy se Brno spojuje především s experimentálním divadlem, může až překvapit, jak historicky bohatá tu tradice velké činohry je. Bude vzrušující na ni navázat a podílet se na znovuustavení pozice činohry Národního divadla v Brně.