Hlavní obsah
Plavci TJ Slávie Chomutov na Sokolovském kapříku 2013 Foto: Miroslav Volf

Divadelní festival německého jazyka: krev, sex a černobílý Othello

Tématem letošního ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka je aktuální adaptace klasiky. V prvním festivalovém týdnu se odehrála tři taková představení.

Plavci TJ Slávie Chomutov na Sokolovském kapříku 2013 Foto: Miroslav Volf
Divadelní festival německého jazyka: krev, sex a černobílý Othello

Ibsenova Nora se původně jmenovala Domov loutek jako narážka na způsob, jakým advokát Helmer vnímá svou ženu. V inscenaci berlínské Schaubühne je Nora ženou podnikatele obývajícího luxusní interiér, který si manželku drží pro stejné potěšení jako exotické rybičky v masívním akváriu. Téma zajímavé, herci také, zejména výkon Anne Tismer v roli Nory je zážitkem večera.

Odchod a vystřílený zásobník

Režisér Thomas Ostermeier, který proslul drsnými inscenacemi cool dramatiky, posunul Noru do roviny akčního thrilleru, kde se zvrací, střílí a teče krev (i na rybičky v akváriu) a kde Nořino kdysi odvážné gesto odchodu od rodiny nahradí vypálený zásobník do zmítajícího se manželova těla. Výklad sugestivní, jen styčné plochy s Ibsenovým textem a reáliemi hry občas silně drhnou.

Představu o německém divadelním minimalismu předvedl hamburský Thalia Theater osobitým přepisem Schillerovy hry Úklady a láska. Strnulé postoje aktérů na prázdné scéně se světelným křížem v pozadí, kamenné tváře zírající čelně do publika, repliky míjející partnery a do toho extravagantní tělesně pohybové etudy vypovídající o psychickém stavu postav. Ukázka laboratorní práce s důvěrně známou klasikou má zřejmě cenu pro německé publikum, bez domácího kontextu však ztrácí na ceně.

Něžná perverze

Othello mnichovské Kammerspiele a režiséra Luka Percevala šokoval pražské publikum drsně vulgarizovaným jazykem, který ovšem funguje jako přesná charakterizační zkratka machistické a sexistické agresivity vojáckého světa, jaký představují muži v Shakespearově tragédii.

Nejde ale jen o jazyk, úprava vnáší do textu tolik nových motivací (mj. do vztahu Jaga a Emílie), že by se slušelo označit inscenaci spíše za volnou variaci na Shakespeara.

Percevalův Othello je důsledně černobílý - černý a zrcadlově obrácený bílý klavír tvoří jedinou dekoraci, černé obleky nosí muži a Emílie (mimochodem štíhlá tmavá kráska Sher Hagen), Othello Thomase Thiemeho si nehraje černou tváří na Maura a jeho kostým je na rozhranní mezi černými muži a bílou Desdemonou.

Co do výkladu však mnichovský Othello černobílý není, naopak sugeruje mnoho jemných odstínů tématu bezedného vzplanutí starého muže k mladé dívce, tématu vášně, zrady, msty, zmatku a strachu z osamění.

Drobná Desdemona Julia Jentsch objímá gargantuovské tělo Thiemeho Othella a není to perverze, ale něžná, cudná i necudná hra. A když po zběsilé hádce na konci spočívají jejich tak rozdílná a unavená těla vedle sebe na černobílé hranici světla a stínu, nevíme, zda je skolila únava ze zničujícího sexu nebo smrt. Stylově čisté, emotivní představení, které dotváří zběsile hrající, zpívající, křičící i šepotající Jens Thomas, vládce nad černobílým klavírem.

Luk Perceval: Divadlo? Prostor k otevření fantazie

Den po pražském uvedení Othella se režisér Luk Perceval setkal v Goethe Institutu na besedě s diváky. Z rozmluvy vyplynuly i následující otázky a odpovědi. Perceval (1957) patří k předním evropským režisérům střední generace. Pracuje v Německu i Belgii, kde je uměleckým šéfem největší divadelní společnosti Hel Toneelhuis. Othello je poslední částí Percevalovy shakespearovské trilogie, kterou tvoří  montáž historických her Schlachten!, L.- King of Pain (podle Krále Leara) a právě Othello.

Kde se bere váš drsný pohled na Othella a Shakespeara?

Shakespeare byl herec, který psal lidové divadlo. Existuje o něm mnoho legend, z nichž jedna praví, že ve své době se mu říkalo Schockspeare, protože rád diváky provokoval. Baví mě realizovat různé jazykové roviny, tento princip sledovala už inscenace Schlachten!, která postupovala od archaického stylizovaného verše k současnému jazyku. V Othellovi je mnoho jazykových vrstev, například Jago je úplný jazykový chameleón, který přejímá řeč od svých partnerů, ať už je to politický slovník nebo jazyk ulice.

Jak se s Othellem vyrovnává mnichovské publikum?

Až extrémně nejednoznačně. Lidé přicházejí do divadla připraveni na klasického Othella a já nevycházím vstříc jejich očekávání. Nemám černého Othella, protože pro bílého německého herce Thomase Thiemeho by přece bylo ponižující předstírat, že je černoch, nechci hrát o morálním odsouzení Jaga jakožto ztělesněného zla, ale daleko víc mě zajímá, odkud se v něm toto zlo bere a jak může taková postava působit sympaticky.... To všechno lidi mate a navíc je tu onen drsný jazyk, který nás ale všude obklopuje.

Je důvodem negativních reakcí publika zejména množství vulgarismů?

Asi ano. Zajímavé ale je, že vulgarismy tvoří tak 20% textu, přesto ve vědomí diváků stačí převálcovat těch zbývajících 80%. Po premiéře mě jeden rozezlený divák napadl. Stál proti mě se zdviženými pěstmi a komické na tom bylo, že na mě křičel stejné výrazy, jaké mu vadily v Othellovi. Ale máme i nadšené reakce. Na premiéře se tleskalo ve stoje, křičelo bravo i bučelo. To je normální. Zajímavý ohlas mi poslala dramatička Elfride Jelinek, kterou prý po premiéře napadlo, jak asi mluví George Bush a jeho muži v Bílém domě poté, co se vypnou kamery. To je přesné.

Jak pracuje režisér Luk Perceval s herci?

Chci, aby si vštípili text ne nějakým mechanickým čtením a opakováním, ale spíš tou částí mozku, která je určena hře. A tak s herci hraju během zkoušek badminton a tam, kde ho neumějí, fotbal. Někdy jim záměrně ztěžuji jednání - v Racinově Andromaché jsou umístění na 1,5 metru vysokém oltáři, kolem něhož je rozsypané sklo, které předtím v průběhu akce rozbili. Když spadnou, mohou se zranit.

Divadlo je pro mě především prostor k otevření fantazie a to platí o divácích i hercích. Rád využívám přirozených sklonů a schopností herců - například představitel Roderiga v Othellovi Bernd Grawert rád tancuje, tak proč toho nevyužít. Čím jsem starší, tím víc si vychutnávám čekání na to, s čím herci přijdou, co vytvoří z příběhů, které jim vyprávím. Chci, aby se herci v mých inscenacích cítili svobodní.  

(rh)

Festival ukončí inscenace basilejského souboru se hrou Třicet devět devadesát (ve čtvrek a v pátek) a Mamma Medeia hanoverského Schauspielhausu (28. a 29.11.)

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků