Hlavní obsah

Berlinale přivítalo Caseyho Afflecka i Dianu Krugerovou

Právo, Věra Míšková, Berlín

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Po červeném koberci probíhajícího mezinárodního filmového festivalu Berlinale prošlo během víkendu několik světových hvězd. Byli mezi nimi britský herec Bill Nighy, Američan Casey Affleck nebo světová star německého původu Diane Krugerová.

Foto: ČTK

Na festival již dorazila herečka Diane Krugerová.

Článek

Hlavní soutěž odstartovala dánská režisérka Lone Scherfigová filmem Laskavost cizinců a částečně jím předznamenala i další filmy, které byly již promítnuty. Příběh několika lidí, kteří prožívají různá traumata, měl jen na rozdíl od následujících optimistické vyznění ve vztazích mezi postavami.

„Každý film, který zdůrazňuje to, co lidi spojuje, místo toho, co je rozděluje, je v dnešní společenské atmosféře mimořádně důležitý,“ řekl k tomu Bill Nighy.

Hned druhý film představila také žena, Němka Nora Fingscheidtová. Soutěží se snímkem Systemsprenge, což je v tomto případě ironický význam německého označení systému, který dbá o dobré životní podmínky dětí. Jeho hrdinkou je devítiletá, na pohled jemná blonďatá holčička v růžové bundě, která však co chvíli propadá záchvatům zuřivé agresivity, při níž je schopna zle ublížit komukoli.

Postupně se divák dozví, že má těžké trauma z kojeneckého věku, kdy byla neurvalým otcem týrána za pláč - házel jí použité plenky do obličeje. Kdokoli se teď dotkne její tváře, spustí děsivý záchvat, jimiž film rozhodně nešetří. Hlavním tématem však je fakt, že pro dívku není v rámci systému řešení.

Devítiletá holčička není ještě dost velká na „pasťák“, v nemocnici být dlouhodobě nemůže, v dětském domově ohrožuje ostatní, navíc utíká a nejvíc záchvatů má doma, kde drtí mladší sourozence. Ani terapie pobytem v lesní samotě, kam ji odvezl jeden terapeut, nepomohla. Východisko neexistuje.

Foto: ČTK

Casey Affleck je hvězdným hostem Berlinale.

Také další režisérka, Rakušanka Marie Kreutzerová, přispěla traumatem, a to hrdinek filmu Der Boden unter den Füßen (Země pod nohama). Třicetiletá Lola je  úspěšná vrcholová manažerka a dělá vše, co je třeba, aby dál stoupala. Pracuje doslova od nevidím do nevidím, ale dbá i na pravidelné běhání a posilování. Na tváři nosí trvalý úsměv, na těle dokonale padnoucí kostýmky a boty na vysokých podpatcích.

Má samozřejmě lesbický vztah. Kdo by se ostatně dnes, v čase „singl 30 plus“,  hlásil k heterosexualitě, touze po muži a dětech! Jediné, co nezvládá dokonale, je vztah ke starší sestře, paranoidní schizofreničce, která sice ve státních zařízeních neskonale trpí, Lola je nervózní z toho, že ji nevezme k sobě, ale kariéra je kariéra.

Trauma ze sexuálního zneužití knězem

Berlinale staví na odiv svou pýchu nad sedmi režisérkami v hlavní soutěži, ale přece jen už se představilo i pár mužů zvučných jmen. Také je ale trápí traumata z minulosti. Francouzský režisér Francois Ozon představil film Grace a Dieu (Díky Bohu) podle skutečného, dosud neuzavřeného případu.

„Začal jsem se zajímat o muže, kteří mají trauma ze zneužívání kněžími. Pracovní název filmu byl Plačící muži, inspirovala mě k němu mnohá setkání s postiženými,“ řekl Ozon, který se do kauzy kněze Preynata důkladně ponořil a dál ho sleduje.

Dodal, že vedle Preynata, který byl roce 2015 obviněn ze zneužití sedmdesáti chlapců a vyšetřování stále pokračuje, stanuli v lednu před soudem i kardinál Barbarin a šest dalších vysokých církevních hodnostářů kvůli mlčení o trestných činech sexuálního napadení dětí mladších patnácti let. Verdikt by měl být vyřčen již 7. března 2019, promlčecí doba byla zvýšena z dvaceti na třicet let.

Drsný příběh v krásné krajině

Jedním z očekávaných byl film Nora Hanse Pettera Molanda Out Stealing Horses. Už proto, že tak jako Moland umí točit krajinu a přírodu málokdo. Nejde o záběry jejích krás, Moland do ní diváka doslova vtáhne a naladí tak na atmosféru filmu. Jeho novinka podle literární předlohy Pera Pettersona přináší další trauma z dětství a Molandův nejmilejší herec Stellan Skarsgard při natáčení stejně jako v případě filmu Boj sněžného pluhu s mafií mrznul a brodil se sněhem.

Šedesátiletý Trond (Skarsgard) se po manželčině smrti stěhuje na chatu, kde na něj dolehnou vzpomínky na léto, které tam jako patnáctiletý trávil s milovaným otcem. Ale události, k nimž tam došlo (sousedovic chlapec například náhodou zastřelil svého bratříčka), ho navždy poznamenaly.

Všechny zmíněné filmy jsou dobře nebo dokonce skvěle natočené, ale tolik traumat a neštěstí pohromadě dává festivalovému divákovi prakticky jen dvě možnosti. Buď se odebrat do deprese, nebo si říct, že všude je něco a on sám na tom možná ještě není tak špatně.

Reklama

Výběr článků

Načítám