Co je na režii Českého lva nejnáročnější?

Je to přímý přenos galavečera a pochopitelně se očekává, že vše proběhne naprosto bez zádrhelů, naprosto profesionálně a s elegancí, s patřičnou důstojností. V hledišti většinou sedí lidé, jak se říká ‚od filmu‘, kolegové z podobné branže, jako je ta naše televizní, a ty je asi nejtěžší pobavit, neotrávit a neunudit k smrti... Jako diváci jsou možná náročnější. Možná, že se i hlídají před kolegy nebo před veřejností, chovat se uvolněně… Ne všichni, ale zkrátka jako publikum jsou tak trochu chladní… Nejnáročnější v sále je tedy vytvořit atmosféru a pokud možno ji udržet.

Pro televizního diváka je pak náročné udělat večer takový, aby vydržel, i když se třeba vedle diváckých hitů oceňují filmy, které neviděl, nebo o nich dokonce ani neslyšel, nebo je dokonce i viděl a vůbec nechápe, proč jsou oceněné. Zkrátka aby bylo zajímavé se koukat, i když není nijak zainteresovaný. A to je velkej oříšek…

Jak dlouho vzniká finálová podoba večera?

Zhruba tři čtvrtě roku. Ale ten největší díl práce spadá do období po nominacích. Pak se teprve rozjedou přípravy na plné obrátky.

Kdo se na nich kromě vás podílí?

Letos je to za Akademii Honza Mattlach, Tereza Rychnovská, za televizi dramaturgyně Mirka Adamová, a pak armáda ‚neviditelných‘ kolegů. Akademický malíř Jaroslav Svoboda chystá novou dekoraci, Libor Bouček chystá podklady pro scénář s Adelou Banášovou…

Letos budete večer režírovat potřetí, jdete do toho už s konkrétními zkušenostmi. Co jste se od prvního vámi režírovaného Českého lva naučil?

To není o poučení se nebo vyspecifikování nějakých ‚Lvích‘ úskalí. Z hlediska režie je to velmi podobný přenos, jako bylo kdysi třeba TýTý nebo Slavík. Standardní gala předávání cen. Jen je ve ‚Lvovi‘ méně hudby, takže je vlastně formálně technicky trochu jednodušší. Což mne mrzí, ale když se díváte s úctou na předávání Glóbů nebo Oscarů, hudby se taky nedočkáte a je to opravdu dlouhá plejáda předávání. Pak by ten přenos byl opravdu definitivně nekonečný... Naučil jsem se znovu chodit do kina na české filmy.

Jaký letošní galavečer bude?

Nevím, nejsem Sibyla… Ale doufám v nejlepší a jsem připraven na nejhorší - jako vždycky. Snažíme se moc. Letos chceme diváky potěšit předávajícími, moderátorkou, nečekanou a zábavnou doprovodnou hudbou. Pravdou ale zůstává, že tento typ přenosu - vlastně ‚předávací protokol‘ - spolutvoří z velké části vítězové kategorií. Oni spoluvytváří atmosféru večera. Během přenosu slyšíte 22 děkovných řečí, zhruba krát dvě minuty… Tak máte rázem buď přenos podařený, nebo pokud nejsou děkovné řeči moc dobré, řekněme méně podařený. Pak bych si nemohl říct, že to dopadlo, jak jsem chtěl. Takže znovu, a to potřetí, doufám v nejlepší.

Prostor Rudolfina, kde se galavečer odehraje, má z pohledu režiséra beze sporu plusy a jistě také minusy. Můžete některé uvést?

Nedrážděte mě!!! (směje se) Rudolfinum je nádherný prostor, důstojný, s geniem loci… Prostě ‚svatostánek‘ - ale hudby. Klasické hudby! Na koncertě Filharmonie si tam libuji a mé srdce plesá. A navíc architektonický skvost. Ale dělat tam přímý přenos galavečera filmu, to je trochu za trest. Ale on se v Praze prostě stěží najde prostor, který by vyhověl všem podmínkám Akademie, diváků v sále, u televize a ještě jednomu režisérovi.

Zkrátka musíte překonávat speciální zvukovou past, která vzniká jinými požadavky na akustiku pro televizní přenos a pro klasickou hudbu, překonáváte malou hloubku podia, kam prostě nevtěsnáte žádné pořádné číslo ani dekoraci, překonáváte výšku sálu a nemožnost pověsit od stropu potřebná světla, překonáváte samotnou estetiku sálu, pokud ji nechcete zničit a pošlapat.

Kamery lze postavit jen na daná místa, nemají mnoho prostoru pro změnu záběrů, kamerový jeřáb má jen dvě nebo tři pozice. Takže pro televizního režiséra mrzutosti. Všichni nám nesmírně vycházejí vstříc, ale každý rok si říkám, jak by Lev vypadal, kdyby na něj bylo místo. Jenže Lev nemá být velkolepá show, je to ceremoniál v daném kontextu a basta! Mám rád výzvy, tak se s tím prostě pereme, snažíme se vymýšlet a zkoušíme, bojujeme.

Jak vy sám nahlížíte na současnou českou filmovou tvorbu?

Nevím, jestli to sem úplně patří, jestli je na to někdo zvědavý. Ale fandím českému filmu a filmovému dokumentu. Ale jsem divák mainstreamu. Chci se dívat, být udivován, okouzlován, dojímán, baven a chci podívanou - proto jdu já do kina. Kdo tohle umí vytvořit na velkém plátně, je podle mě machr a zaslouží si Lva.