Článek
Suzanne Vega nezapomněla na známé písně - koncert začínal prvním velkým hitem Marlene On the Wall a končil skladbami Luka a Tom´s Diner, kde se ovšem diváci v refrénu moc nechytali, přičemž z jednadvacet let starého debutu zazpívala i The Queen And The Soldier a Small Blue Thing a z dvojky Solititude Standing si nadšení diváci v přídavku vytleskali Calypso.
V opeře však zazněla také celá řada nových skladeb, jako byla New York Is A Woman. Zejména v nich se ukázalo, že Suzanne Vega už není tou plachou introvertkou s jímavým projevem, ale ženou, která suverénně vládne pódiu, žertuje s publikem a nečiní jí problémy obhájit si vlastní názor. V pandánu k slavné Dylanova písni nazvaném I Never Will Be Your Maggie Mae jasně říká, že nemíní zůstat v pozadí.
Opravdová osobnost žertujicí s publikem
Projev jí nečinilo po vzoru zpěvačky Pretenders Chrissie Hyndeové patřičně přitvrdit, takže místy dostal koncert vysloveně rockový ráz. Suzanne Vega sice neskrývala své písničkářské kořeny, ale neukazovala jen je, v několika písních totiž odložila kytaru a třeba Blood Makes Noise zpívala jen za doprovodu Viscegliovy baskytary, což dalo písni z alba 99.9 F důraz a drive. Přitom jinou píseň ze stejné jednoznačně nejelektroničtější desky, baladu In Liverpool pojala vysloveně folkově. Na chvíli si na pódiu dokonce vystačila sama bez doprovodu basy a přiblížila se tak úplným začátkům na folkové scéně v Greenwich Village.
Obavy, že výrazové možnosti dua jsou omezené, se v žádném případě nepotvrdily, což doložil poslední vysloveně jazzový přídavek. Rychle zmizel i snobský nádech koncertu v opeře, když Suzanně Vega na úvod řekla, že do takovéhoto prostoru si musela vzít čistou blůzu, přestože je už na konci turné a že publikum to udělalo taky tak. Na pódiu prostě stála skutečná osobnost a u té nezáleží, jakému stylu se věnuje a kde, protože je opravdová.