Veřejnost i odborníci se před vernisáží rozdělili do dvou skupin; jedni hovoří o zbytečné tabuizaci umění sloužícího třetí říši, jiní v asi sedmdesátce soch a plastik, které schwerinský Dům Šlesvicka-Holštýnska přichystal, vidí rehabilitaci prominenta nacistického režimu.

"Pro sebevědomou demokracii je tabuizování sice složité, ale přesto nikoliv zavrženíhodné umělecké etapy vlastních dějin nečestné," obhajuje projekt ředitel muzea Rudolf Conrades.

Svalovce a hrdiny si vůdce oblíbil

Není pochyb o tom, že Breker patřil mezi smetánku a Hitlerovy náklonnosti dokázal dobře využívat. Jen propagandistické zakázky pro stát mu za války vynesly desítky miliónů říškých marek, Hitler mu daroval usedlost s venkovním bazénem a společně s architektem Albertem Speerem nebo filmařkou Leni Riefenstahlovou se podílel na inscenování nového Německa. Hitlera přitahoval především proto, že byl zapřisáhlým odpůrcem moderny 20. let.

Již jako mladý objevil v Paříži jako svůj ideál neoklasicismus, jejž pak v sochách bojovníků a atletů posunul do agresívní a gigantomanické polohy často s homoerotickými motivy. V roce 1936 v rámci berlínské olympiády stvořil třímetrového Desetibojaře s nepřirozeně protaženými údy. Měl se podílet i na největším Hitlerově projektu, který měl zastínit všechny evropské metropole - přestavbě Berlína na Germanii.

Po válce Brekera denacifikační soud označil za tzv. souputníka režimu, ale mezi politiky a podnikateli patřil mezi vyhledávané umělce. Portrétoval i kancléře Konráda Adenauera. Zřejmě na nejzajímavější aspekt celé kauzy kolem Brekerovy výstavy upozornil spisovatel Günther Grass. Vyrovnání se s kontroverzním umělcem a jeho odkazem totiž potřebuje dvojí - znát nejen jeho dílo, ale také život. Obojí dnes však pod zámkem střeží soukromí sběratelé a Brekerova vdova Charlotte. "Ke skříním s korespondencí a poznámkami jsem se nesměl přiblížit ani na deset metrů," citoval list Süddeutsche Zeitung vzpomínky nejmenovaného badatele na návštěvu staré dámy.