Biografie

Kočí se narodil 1. 6. 1917 v Rychvaldu u Karviné. Zpěvu se začal věnovat během studia na učitelském ústavu, soukromě u legendárního pedagoga Rudolfa Vaška. Operní kariéru zahájil v ostravském divadle. V letech 1949 68 byl sólistou opery pražského Národního divadla. Po srpnu 1968 působil jako náměstek ústředního ředitele Československé televize pro umělecký program a v letech 1969 - 78 byl ředitelem pražského Národního divadla, kde v letech 1979 - 83 působil též jako operní režisér. Od roku 1962 byl po tři desítky le pedagogem na Akademii múzických umění v Praze.

Kočí byl znám svou společenskou angažovaností v normalizačním režimu. Začátkem 70. let se podílel na vzniku Svazu českých dramatických umělců, jako ředitel Národního divadla se podepsal na předčasném závěru jevištní kariéry některých významných umělců.

Významné role

Jako přední operní sólista ztvárnil desítky barytonových rolí v českém i světovém operním repertoáru. Byl králem Vladislavem v Daliborovi, Kalinou v Tajemství, Tomešem v Hubičce, Vokem v Čertově stěně, Revírníkem v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, Mozartovým Donem Giovannim, Figarem, Čajkovského Evženem Oněginem i Musorgského Borisem Godunovem.

Kromě pěveckých kvalit svého znělého barytonu měl smysl i pro herecké ztvárnění postavy.Zpíval často i na písňových, oratorních a kantátových koncertech doma i v zahraničí a nahrával na gramofonové desky. Jako operní pěvec i režisér se uplatnil rovněž na zahraničních scénách.

Výrazný exteriér i herecké schopnosti zachytil i film a televizní obrazovka. Objevil se v osmi filmech například jako Vezír v Krškově Legendě o lásce (1957) či Vodník ve Weiglově ztvárnění Rusalky (1978), kde basový part ovšem zpíval Ondrej Malachovský.

Kočí je autorem knih Základy pěvecké techniky a autobiografie Dobrý den, živote (1986), kterou v přepracované verzi vydal znovu v roce 2000.

Vlastní slova

"Měl jsem v životě rád ženy, to jsou úžasná stvoření, a pak své jevištní postavy, zvláště ty sympatické, nesympatičtí fouňové a necitové mě dopalovali a musel jsem se s nimi vnitřně potýkat. Nejraději jsem zpíval českou operu, Voka ze Smetanovy Čertovy stěny a Marbuela z Dvořákova Čerta a Káči, blízký mi byl Figaro z Rossiniho Lazebníka sevillského," prozradil na sebe Přemysl Kočí v osmdesáti letech v rozhovoru pro Právo.