Článek
Cítíte se být víc zpěvačkou, nebo spisovatelkou?
Spisovatelkou, protože mám pocit, že psaní mám víc pod kontrolou. Ve zpěvu si jsem také jistá, ale jelikož neskládám, nemůžu si cédéčko připravit sama. Je to týmová práce.
Co vás vedlo k hudební proměně a k tomu nahrát album Humming Birds In Iceland, které je experimentální a zvukově progresívní, zatímco debut byl spíš písničkový?
První deska byl klasický debut. I když mi na ni táta (Michael Kocáb, pozn. aut.) napsal skvělé písničky, byla přizpůsobená mému věku. Bylo mi čtrnáct. Teď je mi o osm let víc a změnil se autorský tým. Zákonitě musí být jiná.
Je mnohem těžší na poslech, složitější...
To je pravda. Uvědomila jsem si to ale až s prvními reakcemi na ni. Když deska vznikala, nepřišlo mi to. Je to především hudební dílo autorů Míši Polákové, Michala Pavlíčka mladšího a Lukáše Máchala. Díky nim vznikl hudební tvar, který sedí mému hlasu. Navíc všechny texty, které jsem psala s mámou a Míšou Polákovou, se mě týkají. Spousta lidí říká, že ta deska je depresívní, ale mně to tak nepřijde. Nakonec, já depresívnost vnímám pozitivně. Poslouchala jsem Nirvanu.
Jak to s tím souvisí?
Když jsem depresívnost řešila, máma mi řekla, že Nirvana byla také depresívní a spoustě lidí se strašně líbila. Dokonce tak, že ovlivnila celou generaci. K Nirvaně mám zvláštní vztah. Začala jsem ji poslouchat teprve před dvěma lety a úplně mě fascinuje. Její zpěvák Cobain byl na drogách, takže když zpíval, člověk nepochyboval o tom, že to není póza. Jeho texty byly strašně pravdivé. Líbilo se mi, že hodně reagoval na příběhy. Byl úžasný básník a pro mě osobně nejlepší zpěvák.
Co je nosné téma vaší desky?
Jedna její stránka je hravá až absurdní. Vedle toho je písnička, ve které čtu z bible. Převažují tam ale osobní vztahové věci, těch je nejvíc. Všechny jsou založené na mých zkušenostech.
Jak vztahy prožíváte?
Já jich moc neměla. Zásadní byl jeden, který pořád mám. Předtím jsem měla jeden bouřlivý a krátký. Texty jsou hlavně o problému, který nastane, když spolu mají dva lidé žít jeden život.
Hovořila jste o bibli. Jaký máte vztah ke křesťanství?
Vyrostla jsem v něm a chtě nechtě ho pořád řeším. Současně vím, že asi nikdy na nic nepřijdu a je čas přestat s tím bojovat. Pohybuji se ve dvou křesťanských světech. První je český, což je dost absurdní, protože křesťanství u nás moc není. Druhý je americký, a ten je diametrálně odlišný. Pendluju mezi nimi a je to dost schizofrenie. Bohové obou těch světů jsou jiní a já přemýšlím o tom, který je ten správný. Ke každému mám jiný vztah, což je dáno řečí.
Je duchovní složka v životě člověka důležitá?
Je nejdůležitější, ať jste věřící, nebo ne. Stejně všichni budeme jednou stát tváří v tvář smrti. Je ale na každém, jak se s tím vypořádá. Lidé se často diví, proč pořád duchovní otázku řeším. Mně ale přijde, že je to to jediné, co se má opravdu řešit. Je to nad politikou i láskou.
Řešíte to i ve svých knihách.
Všimla jsem si, že je lépe přijímají mladší lidé. Mladší než jsem já, a to mi přijde zvláštní, jelikož nejsou moc jednoduché. Když vidím patnáctileté holky s mou knihou, strašně to ocením.
Co jim vaše kniha může dát?
To je na nich. Já nepíšu proto, aby někomu něco daly, v tom jsem sobec. Nikdy jsem si nesedla se svým čtenářem a nebavila se s ním o tom, co mu má kniha dala. Jednou bych to ale chtěla udělat.
Chystáte už další knihu?
Mám ji napsanou. Všechno, co mi kdy kritici vyčetli, je v ní ztrojnásobené. Nevědomky. Je velmi složitá. Někdy si musím kapitoly přečíst třikrát po sobě, abych pochopila, co jsem chtěla před čtrnácti dny říct. Ještě dlouho na ní budu pracovat a až vyjde, nejspíš k tomu neudělám žádný rozhovor. Nechce se mi pořád vysvětlovat, co jsem tím myslela.
