Výsledkem je opět album složené z písní vycházejících z tradičního arabského folklóru, které se vstřícně objaly s moderním zvukem. Evropskému posluchači, jehož uši nejsou navyklé specifickým intervalům používaných v arabské melodice, mohou na dovolené například v Egyptě nebo Tunisku připadat místní rádiové hity legrační.

Ale právě Natacha Atlas je jednou z mála arabských umělkyň, jejíž hudba je přes svůj nesporný etnický základ přístupná i lidem, kteří se jinak o problematiku Blízkého a Středního východu nijak vážně nezajímají. 

Umění kombinovat

Kouzlo, kterým umí Natacha Atlas očarovat své posluchače, spočívá v precizně odměřené kombinaci folklóru s moderními euroamerickými styly. S tím se setkala už při svém působení v kapele Transglobal Underground v devadesátých letech. Během své sólové kariéry tuto schopnost ještě zdokonalila. Od roku 1995 vydala šest alb, na kterých lidové arabské nástroje doplňují elektronické zvuky, bicí smyčky a samply, a to naprosto přirozeně a nenuceně.

První sólové album Natachy Atlas vyšlo za pomoci bývalých kolegů z Transglobal Underground roce 1995 a neslo název Diaspora. Na něm dokázala, že mícháním tradičních lidových nástrojů s dubovými rytmy lze dosáhnout zajímavých výsledků. Ve skladbě "Leysh Nat'arak" použila téměř metalové smyčcové riffy, v "Dub Yalil" zase za doprovodu hypnotických bicích, klarinetu a akordeonu vysekne část muezzinského svolávání k motlitbě.

V roce 1997 vyšla deska Halim pojmenovaná po legendárním egyptském zpěvákovi Abdelu Halimovi Háfizovi. Dvě skladby na této desce produkoval také Jaz Coleman, frontman Killing Joke u nás populární díky spolupráci s Čechomorem. O rok později se Natacha Atlas proslavila ve Francii hitem "Mon Amie la Rose" ze svého dalšího alba Gedida.  

Nečekané coververze

Pro následující album Ayeshteni sbírala inspiraci v Egyptě. Deska vyšla v roce 2001 a jedná se zřejmě o "nejarabštější" album v její dosavadní tvorbě. A to přesto, že obsahuje dvě coververze, jejichž originály jsou Sahaře a palmovým oázám tak vzdálené, jak je to jen možné. První je "I put a spell on you" amerického bluesmana Screamin' Jay Hawkinse a druhou je "Ne Me Quitte Pas" legendárního šansoniéra Jacquese Brela, kterou Čechům vtloukla do hlavy Hana Hegerová jako "Lásku prokletou".

Podobný kousek pak Natacha Atlas předvedla před třemi na albu Something Dangerous, když naprosto drze arabizovala hitovku "This is a man's world" známou od Jamese Browna. Na této desce už také vedle arabštiny používá více angličtinu a koketuje s rhythm and blues.  

Svobodná Natacha

Nedělní koncert v pražském Abatonu představí jednu z nejvšestrannějších a nejkreativnějších umělkyň, která ví, jak smířit tradice Východu s technologickým uvažováním Západu. Přesto v její tvorby nelze slyšet žádný multikulturní kalkul. Jen naprostou tvůrčí svobodu.