Pane Lindenbergu, co si spojujete s Prahou?

Určitě Václava Havla, se kterým jsem se jednou potkal. Jeho knihy sice nemám úplně prostudované, ale jeho život znám velmi dobře. A mimo to se mi vybaví vzpomínky na celou tu katastrofu, co se odehrála na Václavském náměstí.

Myslíte okupaci Československa v roce 1968?

Ano. Během mých návštěv v Praze mi jinak město přišlo vždy velmi temperamentní a lidé hodně přátelští. Kdysi dávno jsem tam také byl jako bubeník a to se známým německým jazzovým hudebníkem Klausem Doldingerem. Hráli jsme v Lucerně. Existuje ještě?

Ano.

Byl to obrovský festival. On jazz je přece v Praze něco opravdu skvělého.

Také jste hrál společně s českým hudebníkem Hanušem Berkou.

Jasně, na něj si vzpomínám. Bylo to kolem roku 1970 a ta kapela se jmenovala Emergency.

Ve středu 17. května vám bude 60 let. Mick Jagger slavil šedesátiny před třemi lety v jednom pražském klubu se stovkami přátel. Je to pro vás inspirace?

Narozeniny slavit tento den nebudu. Jsem pořád na cestách. A když se něco takového plánuje, člověk se z toho jen strašně nervuje. Já budu slavit na podzim velkým turné po halách a to nejen v Německu, ale také v zahraničí. Před pár lety jsme se marně snažili přijet do Prahy, letos by se nám to ale mělo podařit. Jedna naše písnička z našeho pořadu Atlantic-Affairs vypráví třeba o kufru z Terezína a tohle téma přece patří do česko-německého prostředí.

Co pro vás narozeniny znamenají?

Divím se, že jsem se při svém způsobu života dožil takového věku. Vůbec jsem s tím nepočítal. Vždycky jsem si říkal, že takový exot, co žije naplno, svět opustí dřív. Ale cítím se úplně fit. A nebilancuju. To jsem nedělal ani v padesáti nebo ve čtyřiceti ani ve třiadvaceti. Samozřejmě, že se ale otáčím zpátky. Člověk přece potřebuje vědět, odkud jde, aby si byl jistější v tom, kam jít dál.

Patříte ke generaci, která vyrůstala s rokenrolem. Co pro vás rock znamená?

Je to životní pocit, který se nemění. Jen si vezměte chanson ve Francii, někteří zpěváci ho zpívali ještě v osmdesáti. Bluesmeni a jazzmeni hráli klidně v devadesáti. A teď jsou na řadě rockeři. A jejich tu hned několik - třeba David Bowie, Mick Jagger nebo Steven Tyler. Je to svým způsobem rodina. A v ní se dokazuje, že člověk v letech má ještě spoustu energie.